Ceny v Česku pádí třetím nejrychlejším tempem v EU. Českou národní banku to moc nevzrušuje, protože i tak vysoká inflace je jen kousek nad jejím tolerančním pásmem. ČNB totiž definuje cenovou stabilitu jako inflaci ve výši dvou procent a stejně postupuje většina centrálních bank jiných vyspělých zemí. Proč cenová stabilita neznamená prostě stabilitu průměrných cen? S touhle otázkou se běžný ekonom setká v životě třikrát.
Zásadní otázka makroekonomie
Poprvé ji jako student prvního ročníku položí přednášejícímu. Ten unaveně, jako by tomu sám nevěřil, argumentuje nebezpečím deflační spirály, dolní hranicí sazeb a nadhodnocením cenových indexů. Ač se málokomu zdá vysvětlení přesvědčivé, dvouprocentní inflační cíl je fyzickou konstantou ekonomie. I když student plně nepojal teorii relativity, stejně věří, že rychlost světla je 300 milionů metrů za sekundu. Je trapné ptát se proč.
Podruhé už jako analytik musí na tu otázku odpovídat kolegům, kteří nemají ekonomické vzdělání. Proč ČNB nezajistí, aby koruna měla za 30 let stejnou kupní sílu jako teď? Otázka mu už přijde hloupá − každý přece ví, že nikdo na světě to tak nedělá. Analytik loví v paměti úderný argument a odpovídá, že inflace promazává kola ekonomiky, umožňuje snižovat reálné mzdy a dluhy.
Potřetí jako přednášející makroekonomie slyší tuhle otázku od studentů prvního ročníku. Proč musí odpovídat znovu? Na něco tak jasného se ani nemusel připravovat. Když však začne vysvětlovat, sám znejistí a má špatný pocit, že tak zřejmou věc nedokázal podat přesvědčivě. Možná to ale nakonec tak úplně hloupá otázka není.
Vědecký základ cíle
Autor těchto řádků zažil všechny tři situace: jako student, poradce bankovní rady a docent. Výzkumná literatura čítá 205 studií, které odhadují, jaká inflace je pro ekonomiku optimální. Jenže ouha, průměr odhadů je 0,04 procenta! A devět z 10 studií tvrdí, že optimální je inflace pod dvěma procenty. Můžeme namítnout, že řada z nich je staršího data a už se nehodí pro moderní ekonomiku. Ale i ty publikované od roku 2010 doporučují inflaci poblíž nuly: průměrně 0,5 procenta. Jde ke cti americké centrální banky Fed, že své výzkumníky nechává publikovat analýzy jsoucí v rozporu s její vlastní politikou.
Navíc neexistuje žádný teoretický důvod, proč by inflační cíl nemohl být třeba jedno procento nebo tři procenta. Fyzická konstanta ve výši dvou procent byla vybrána spíše jako přibližná: je dost daleko od nuly, a tedy i od deflace, ale zároveň dost nízká, aby většinu lidí příliš nedráždila. Před třemi lety jsem tuto otázku položil v německém Lindau, kde se sešlo 16 nositelů Nobelovy ceny za ekonomii. Odpověď byla stejná: dvouprocentní cíl je tradice, hluboký důvod za ním není a brzy to může být jinak.
Evoluce inflačního cílování
Jak jinak by to mohlo být, naznačuje článek slovutných profesorů Michaela Borda a Andrewa Levina. Co většina z nás vnímá jako cenovou stabilitu − za korunu si toho v roce 2050 koupíme stejně jako dnes −, označují jako “skutečnou cenovou stabilitu”, aby ji odlišili od definice centrální bank. Pak by česká koruna byla skutečným uchovatelem hodnoty. Zjednodušila by nám investování, plánování na důchod a spoření pro děti. Také bychom lépe chápali, k čemu centrální banka dělá, co dělá. Koruna by posilovala v průměru o dvě procenta za rok rychleji, ale vývozce by to nepoškodilo, neboť jejich náklady by rostly pomaleji díky vymazání inflace. Na krize by ČNB musela reagovat aktivněji, aby vrátila ceny na předchozí úroveň, ne na stejné tempo růstu.
Inflační cílování slaví 30 let. Posloužilo, ale je to instrument 20. století, který čeká evoluce. Ostatně americký Fed právě vykročil směrem k cílování cenové hladiny. Skutečnou cenovou stabilitu nezískáme letos ani nebudeme první, kdo ji zavede. Ale už teď se o ní začněme bavit.
