Zrušme inflaci

Zaprvé, každých 5 let volíte prezidenta, který samotný vybírá vedení národní banky. To je prezidentova nejdůležitější pravomoc, no a vedení banky pak rozhoduje o dlouhodobé inflaci. Takže chcete-li cenovou stabilitu, požadujte ji od svého kandidáta. Zadruhé, napište svému poslanci a senátorovi, ať pomůže změnit Zákon o národní bance.

V zákoně má být uvedeno, že banka usiluje o stabilitu průměrných cen, nikoli o inflaci. Platy vedení banky také mají být navázány na plnění cenové stability. Když je inflace nad 3 %, ať má guvernér a celá bankovní rada krácenou mzdu; zároveň ať musí guvernér napsat veřejnosti omluvný dopis, jak je pravidlem třeba ve Spojeném království. Když je inflace u nuly, ať má bankovní rada bonus navíc. V každé dobré firmě je zvykem, že vedení je hodnoceno podle výkonu.

Jinými slovy, Česká národní banka by měla ze zákona fungovat jako úřad pro míry a váhy: měla by zajistit, aby hodnota peněz zůstala stabilní, abychom se na to mohli spolehnout a nemuseli se starat o inflaci – podobně jako se nemusíme každý měsíc starat o to, jak dlouhý je metr, při kolika stupních mrzne voda, nebo jak rychle uběhne vteřina. Hodnota peněz je také základní měrnou jednotkou v naší společnosti. 

I při cenové stabilitě se jednotlivé ceny budou měnit jako dosud. Národní banka nemůže firmám diktovat, jaké mají být ceny konkrétního zboží a služeb. Stále budou moci třeba rohlíky zdražit nebo zlevnit v porovnání s mlékem a jiným zbožím. Co se dlouhodobě měnit nebude, je průměrná cena v ekonomice. Tedy například cena sobotního nákupu, ve kterém jsou rohlíky, mléko a desítky jiných položek. Takový nákup bude stát stejně tuto sobotu i za 30 let.

Nad cenou průměrného zboží v korunovém vyjádření má totiž v delším období plnou kontrolu národní banka skrze úrokové sazby a devizové intervence. Z roku na rok může docházet k výkyvům v průměrných cenách, ale ty vždy národní banka zase opraví – ne nutně hned, ale nejpozději během 5 let. Na tom, že každá národní banka může zajistit cenovou stabilitu, se téměř všichni ekonomové shodnou.

Pokud nevěříme, že národní banka má ve finále kontrolu nad průměrnými cenami, můžeme ji rovnou zavřít – pak nemůže plnit svůj hlavní úkol a my nemáme šanci nejen na nulovou, ale ani nízkou inflaci. Rašín však také dokázal před sto lety dostat inflaci z dvouciferných hodnot na nulu a stabilizovat průměrné ceny. A to si k tomu musel půjčovat v zahraničí, aby mohl intervenovat za silnější korunu. My si půjčovat nemusíme, devizové rezervy máme obrovské.

Národní banka nakonec ovládá cenu průměrného zboží. Nemá kontrolu nad jednotlivými položkami jako třeba pečivo, ale určuje cenu peněz (úrokové sazby) a nepřímo ovlivňuje i jejich množství v ekonomice. Díky obrovským devizovým rezervám má také vliv na hodnotu koruny oproti ostatním měnám. Dokáže tedy, aby koruna měla ve finále takovou kupní sílu, jakou banka chce. Zjednodušeně řečeno, čím více peněz je v oběhu, tím menší je jejich hodnota pro nákup čehokoli, a naopak.

Národní banka tedy nemusí vyjednávat s pekaři o ceně rohlíků, ale upravuje úrokové sazby a kurz koruny. Banka se snaží ceny kontrolovat už dnes, ale místo cenové stability usiluje o každoroční 2% znehodnocení peněz. Navíc neopravuje svoje předchozí chyby při plnění tohoto inflačního cíle. Takže vůbec nevíme, jakou hodnotu budou mít peníze v budoucnu. To komplikuje spoření domácnostem, ale i investice firmám.

Inflace kola ekonomiky nepromazává. Dlouhodobě nemá inflace na ekonomický růst žádný pozitivní vliv, na čemž se téměř všichni ekonomové shodnou. Krátkodobě může vyšší inflace vést k nižší nezaměstnanosti. A proces snižování inflace může být v některých situacích pro ekonomiku a většinu lidí bolestivý. Nicméně inflace má také desítky nevýhod. Od roku 1990 bylo vydáno 222 vědeckých studií, které pečlivě váží všechny výhody a nevýhody inflace a odhadují, jaká inflace je pro ekonomiku zdravá. Průměrný odhad je minus 0,09 %. To je téměř přesně nula, tedy žádná inflace, ale stabilita ceny běžného nákupu.

Neobstojí tedy, pokud se soustředíme jen na teoretické výhody inflace, ale ignorujeme její nevýhody. Jednou z největších nevýhod současného systému cílování inflace je nejistota, kterou přináší lidem a firmám do běžného života. Inflace je každý rok jiná a národní banka negarantuje trajektorii cen (neopravuje svoje předchozí chyby v plnění cíle). Takže vůbec nevíme, co si za naše úspory budeme moci dovolit za pár let. To komplikuje jakékoli finanční plánování.

Současný systém záměrného znehodnocování peněz funguje teprve 100 let. Do té doby, po tisíce let existence peněz, svět inflaci prakticky neznal. Výjimkou byla období velkých válečných výdajů a s tím spojené snižování podílu drahých kovů v mincích (například 3. století v Římské říši) nebo příval stříbra z nových zdrojů (například 16. století v Evropě po objevení dolů v Potosí). Inflace byla vždy náhoda, nebo podvod. Ceny těsně před první světovou válkou byly stejné jako skoro sto let předtím po konci napoleonských válek. Přitom růst ekonomiky v 19. století nebyl nižší než dnes, normálně tehdy fungovala tržní ekonomika. Setrvalou inflaci vlády zavedly, aby se mohly snáze zadlužovat.

Nejblíže zrušení inflace a dlouhodobé cenové stabilitě je nyní Švýcarsko, které mělo v roce 2021 ceny stejné jako v roce 2008. Přitom za stejné období švýcarská ekonomika rostla rychleji než všechny okolní země, které přitom inflaci měly. Pro státní kasu velkých vyspělých zemí ale inflace představuje důležitý příjem, protože jejich bankovky mají v ohromném množství uložené doma cizinci. Bankovka vydělává nulu, při inflaci ve skutečnosti prodělává. Na tom rozdílu vydělává stát, který bankovky tiskne. To není případ Česka, kde většinu bankovek vlastní Češi.

O zrušení inflace se však stále častěji mluví i v zahraničí. Zastáncem cenové stability je i John Cochrane, jeden z nejvýznamnějších světových ekonomů a bývalý prezident Americké finanční asociace. A cenovou stabilitu v našem pojetí doporučoval už Keynes ve své stati „A Tract on Monetary Policy Reform“. Moderní výzkum ukazuje, že setrvalá inflace je pro ekonomiku nezdravá. Je tedy jen otázkou, která země inflaci zruší jako první. Měna takové země se může stát novou světovou rezervní měnou, podobně jako švýcarský frank.

Inflační cílování bylo v roce 1990 také revoluční a začal s ním maličký Nový Zéland, protože takové změny se těžko prosazují ve velkých národních bankách, které mají velkou setrvačnost. Česko může být první, kdo zavede cenovou stabilitu a podobně jako Nový Zéland v 90. letech se může stát vzorem pro ostatní vyspělé země. U nás stačí rozhodnutí guvernéra a inflace se můžeme navždy zbavit. Cenová stabilita je jednou z mála pozitivních změn, ve kterém můžeme být průkopníkem a příkladem pro zbytek světa.

Inflace je dlouhodobě vždy domácího původu, jak ukazují velké a trvalé rozdíly v inflaci mezi zeměmi. Krátkodobě může být část inflace dovezená ze zahraničí, jako například v roce 2022 po nárůstu globálních cen energií. Jenže ceny energií kolísají na obě strany. Návrhem je nulová inflace v průměru, nikoli každý rok. Postačí, aby národní banka tolerovala i dočasnou deflaci při dováženém poklesu cen komodit. Národní banka se tedy nesmí krátkodobé deflaci za každou cenu bránit.

Navíc, kdybychom zrušili dlouhodobou inflaci, bude nám koruna vůči zahraničním měnám automaticky posilovat nejméně o 2 % ročně rychleji. Důvodem je, že koruna si bude držet svou kupní sílu, zatímco měny států, které se snaží o zdražování (cílují inflaci) se budou dlouhodobě znehodnocovat v průměru nejméně o 2 %, což je typický inflační cíl. Budou tedy na korunu každý rok ztrácet. Takové přirozené posilování koruny vymaže v normální situaci dovážené zdražování.

Pokud bude v zahraničí inflace vysoká a dovážené zboží (například plyn) bude zdražovat příliš rychle, může národní banka dále posílit korunu více prodejem části svých obrovských devizových rezerv. Podobný postup v reakci na dováženou inflaci doporučoval už před 100 lety Keynes ve své stati „A Tract on Monetary Reform“. Nebo může jednorázově vysokou dovezenou inflaci postupně rozpustit během pěti let pomalým snižováním průměrných cen.

Pokud je navíc režim cenové stability důvěryhodný, při nárůstu celosvětové inflace investoři vědí, že Česká národní banka dočasný nárůst inflace v budoucnosti zase opraví. Vědí tedy, že koruna na rozdíl od jiných měn neztratí svoji kupní sílu. V okamžiku nárůstu celosvětové inflace tak koruna rychle posílí oproti zahraničním měnám, což pomůže tlumit dováženou inflaci hned na začátku.

Většina ekonomů a ekonomického výzkumu se shoduje, že o inflaci nakonec rozhoduje národní banka bez ohledu na hospodaření vlády. Proto má také národní banka cenovou stabilitu v Ústavě za svůj hlavní cíl. Samozřejmě vládní deficity mají na inflaci vliv, ale jen dočasně. Národní banka tento vliv dlouhodobě přetlačí (i když to může být bolestivé). Pokud by tomu tak nebylo a inflace byla tažená hlavně chováním vlády, národní banka by byla ve většině zemí bezbranná a nemohla by plnit svůj hlavní úkol. Nemohla by dosáhnout ani 2% inflace (o což se snaží teď) ani zrušení inflace.

Existuje teorie, podle které o inflaci nakonec rozhoduje hospodaření státu: fiskální teorie cenové hladiny. Ačkoli není v ekonomii zatím obecně přijímána, je to legitimní teorie. Podle této teorie ke snížení inflace nevede zvyšování úrokových sazeb ani prodej devizových rezerv. Naopak zvyšování sazeb nakonec inflaci zvyšuje a národní banky většiny zemí mohou pomocí změn sazeb jen přesouvat inflaci v čase. Česká národní banka by však i v takovém případě mohla inflaci kontrolovat. Má totiž obrovské devizové rezervy (zhruba ve velikosti celého státního dluhu), které jsou zatím investovány převážně do dluhopisů, které vydělávají velmi málo.

Kdyby se tyto rezervy investovaly do akcií po vzoru Singapuru nebo Norska, národní banka by za našich životů vydělala biliony. Ekonomický výzkum se totiž shoduje, že akcie jsou vždy dlouhodobě mnohem výnosnější než dluhopisy. Protože národní banka musí nakonec svoje zisky převádět do státního rozpočtu, dlouhodobě by takovou investicí vykompenzovala zadlužování země a udržela kupní sílu koruny stabilní. V českých podmínkách má tedy národní banka nad inflací nakonec kontrolu v každém představitelném scénáři včetně fiskální teorie. V podobné situaci je z vyspělých zemí pouze Švýcarsko, které má také obrovské devizové rezervy.

Ne, naopak cenová stabilita pomůže v plnění maastrichtských kritérií pro vstup do eurozóny. Máme-li ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi extrémně vysokou inflaci a úrokové sazby, podobně jako v roce 2022, neplníme dvě základní podmínky pro přijetí eura. Naopak v režimu cenové stability bychom se mohli pro vstup do eurozóny rozhodnout kdykoli a vstupovali bychom tam s přirozeně silnější korunou.

Argumenty pro a proti přijetí eura nemohou být primárně ekonomické, neboť tam se zhruba vyrovnávají výhody a nevýhody. Jsou politické a ideologické – zda se chceme více připoutat ke zbytku Evropy, nebo si ponechat svou národní historickou měnu. To je jiné rozhodnutí, které na inflaci příliš nezávisí. Což ostatně ukazuje příklad pobaltských zemí, které euro i přes občas vysokou inflaci považují za další bezpečnostní záruku. A pokud inflaci zrušíme, zvýší se šance, že se k tomu jednou odhodlá i zbytek Evropy. Současný režim inflačního cílování také začal na maličkém Novém Zélandu, aby se potom rozšířil do celého světa.

Tak velký inflační šok by musel být rozpouštěn postupně. Například tak, že by se ceny pomalu snižovaly 5 let, než by dosáhly na předchozí úroveň. Ale hlavně v systému cenové stability by k takovým šokům nedocházelo. Národní banka by včas posílila korunu, aby utlumila zdražování dováženého zboží (benzin, elektřina). A my bychom věděli, že až šok pomine, ceny se vrátí zpět. Nedocházelo by k žádné inflační mánii a žádnému zdražování domácího původu kvůli vyšším inflačním očekáváním.

Inflační šok by tedy byl mnohem menší než například ten v roce 2022, a bylo by mnohem snazší a méně bolestivé dostat ceny zpět na původní hladinu. Návrhem není vrátit dnešní cenovou hladinu do roku 2020, což by znamenalo ohromnou deflaci. To byla Rašínova politika po první světové válce, která byla příliš radikální a bolestivá. Návrhem je ceny navždy stabilizovat na dnešní úrovni, a tak se jednou provždy zbavit spirál jak inflačních, tak deflačních.

Ústava cenovou stabilitu od České národní banky přímo vyžaduje. Nutné to není (v Česku stačí vůle guvernéra), ale pomohlo by upřesnit v Zákoně o ČNB, že cenovou stabilitou se rozumí stabilita indexu průměrných cen. Tím by se nedal prostor pro kreativní interpretace, které vedly k programu každoročního zhenodnocování peněz. Cenovou stabilitu lze také vnímat jako vylepšení dnešního inflačního cílování. Inflační cíl v Česku se od konce 90. let postupně snižoval z původních 6 %, naposledy v roce 2010 z 3 % na 2 %. Nyní by se snížil dále na 0 % tak, aby odpovídal vědeckému výzkumu ohledně míry zdravé inflace (žádná inflace není zdravá).

Navíc by národní banka opravovala svoje minulé chyby v plnění tohoto cíle. Jde o dvě srozumitelné parametrické změny. Nejedná se tedy o žádnou revoluci a bylo by to pro národní banku jednoduché, může cenovou stabilitu zavést ještě dnes. Veřejnost by navíc konečně rozuměla tomu, co národní banka dělá a proč. Takové vylepšení by pomohlo z ekonomiky odstranit hodně nejistoty, protože na hodnotu peněz bychom se mohli spolehnout. Koruna za 30 let by měla stejnou hodnotu, stejnou kupní sílu, jako koruna dnes. Běžný sobotní nákup by tedy stál zhruba stejně teď i za 30 let.

Cenová stabilita neruší inflační cílování, ale vylepšuje ho dvěma srozumitelnými změnami: Zaprvé, cíl bude 0%, nikoli 2% inflace. Za druhé, bude to cíl dlouhodobý, tedy bude opravovat své minulé chyby. Věrohodný a srozumitelný systém cenové stability sám o sobě pomůže snížit inflaci bez velkých nákladů, podobně jako inflaci bez nárůstu nezaměstnanosti snížilo zavedení inflačního cílování v mnoha zemích v 90. letech.

Inflační cílování v dnešní podobě fungovalo poměrně dobře od roku 1990, kdy bylo prvně zavedeno na Novém Zélandu a v Kanadě, do poloviny roku 2021. Od té doby je jasné, že tento systém není odolný vůči šokům, nedokáže v krizi udržet inflaci nízko. První větší inflační šok znamenal, že jsme rychle přestali věřit národním bankám, a zdražování se vymklo kontrole.

Příčiny jsou dvě: Zaprvé je pro většinu lidí nesrozumitelné, proč se národní banky snaží o inflaci namísto cenové stability. Cílování 2% inflace nemá vědecký základ, takže národní banky se ho ani nesnaží ospravedlnit. Například Česká národní banka nikdy nevydala žádnou vědeckou práci, která by vysvětlovala, proč se 2% inflace rovná cenové stabilitě. Žádné takové vědecké práce ostatně nevydaly ani zahraniční národní banky, z nichž většina také 2% inflaci cíluje.

Zadruhé národní banky neopravují své minulé chyby při cílování inflace. Je tedy jasné, že v takovém systému bude nadále inflace v průměru vyšší než 2 %. Banky totiž snadno umějí tištěním peněz zabránit dlouhodobé deflaci (záporné inflaci), ale vysokou inflaci podobně účinně krotit nechtějí. Všichni vidíme, že na nule je limit, nahoře limit není, takže průměr inflace nebude na 2 %, ale výš. Když nevěříme, že budoucí inflace bude v průměru 2 %, selhává základní podmínka, aby systém inflačního cílování mohl nadále fungovat.

Cenová stabilita opravdu v jistém smyslu připomíná zlatý standard. To bylo období, kdy vlády a národní banky nemohly svévolně znehodnocovat peníze, protože hodnota peněz byla navázána na zlato. Vlády se také díky tomu nemohly masivně zadlužovat. Inflace tedy v delším období prakticky neexistovala. V dnešní době je ale zlato jenom jednou z mnoha komodit. Jeho role v ekonomice je nesrovnatelně menší než v 19. století. Podobně i bitcoin je jen malou částí ekonomiky a jeho cena (vyjádřená v ostatním zboží a službách) příliš kolísá.

Měnový systém založený čistě na bitcoinu nebo zlatě by i dnes možná dlouhodobě odstranil inflaci, ale za cenu velkého meziročního kolísání v cenách. Cenová stabilita je lepší, protože neváže hodnotu peněz jen k jedné komoditě, ale k průměrné ceně všeho zboží a služeb. Když ve zlatém standardu vzrostla hodnota zlata například o pětinu, následovat musela 20% deflace, kterou národní banka ani vláda nemohla opravit. Zjednodušeně můžeme říct, že cenová stabilita je moderní verze zlatého standardu pro 21. století, přičemž je ale praktičtější, opatrnější a méně radikální než bitcoinový standard.

Prudká deflace (rychlé snížení průměrných cen) může ekonomiku velmi poškodit. Je to velká zátěž pro firmy a lidi, kteří mají dluh. Příjmy jim klesají, ale hodnota dluhu zůstává stejná. Proto návrhem není vrátit dnešní cenovou hladinu do roku 2020, což by znamenalo ohromnou deflaci. To byla Rašínova politika po první světové válce, která byla příliš radikální a bolestivá. Návrhem je ceny ode dneška navždy stabilizovat, a tak se jednou provždy zbavit spirál jak inflačních, tak deflačních. K deflační spirále navíc může dojít jen tehdy, když ji způsobí sama národní banka, jako například ve 30. letech.

Dále zkušenost v pandemii ukázala, že když lidé dostanou peníze za nic, inflaci to zvýší rychle a masivně. V hluboké krizi a deflaci bude vláda nebo národní banka vždy rozhazovat peníze. I kdyby už vláda byla strašlivě zadlužená, udělá to, protože při deflaci by reálná hodnota jejího dluhu ještě vzrostla. Deflaci se tedy každá vláda chce za každou cenu vyhnout. To všichni víme a toto vědomí stačí k tomu, aby k žádné deflační spirále nikdy nedošlo. Navíc z hlediska ekonomického výzkumu je deflační spirála pravděpodobnější v systému cílování inflace, který neopravuje svoje minulé chyby, než v systému cenové stability.

A obecně vědecká literatura jako celek neukazuje, že mírná deflace způsobuje nižší ekonomický růst. Strach z deflace vznikl ze špatné interpretace jediné události, a to deprese 30. let minulého století, kterou ale národní banky samy způsobily. Také existuje řada období trvalé deflace, například mezi lety 1870 a 1890 v USA, kdy se ekonomice naopak dařilo dobře. Občasná drobná deflace, která je v následujícím období kompenzována drobnou inflací, ekonomice nijak neškodí.

Více informací je k dispozici v odpovědi na související otázku „Po zrušení inflace budou mít ale národní banky větší problémy s dolní hranicí úrokových sazeb?“ níže.

Přibližování se cen západním úrovním bude probíhat už jedině přes posilování koruny. Koruna bude automaticky posilovat rychleji než dosud. Důvodem je, že koruna si bude jako jediná držet svou skutečnou hodnotu, svou kupní sílu, zatímco měny států cílujících inflaci se budou znehodnocovat v průměru o 2 % nebo více ročně. Budou tedy na korunu každý rok ztrácet kvůli tomu, že jejich hodnota bude díky inflaci klesat. Tedy konec inflace takzvanou cenovou konvergenci nepřeruší. Navíc u některých výrobků a služeb už je v Česku dráž než například v Německu díky nižší konkurenci na českém trhu.

Vývozcům zrušení inflace sníží náklady a příjmy stejnou měrou, takže je nijak nepoškodí. Vývozci prodávají své výrobky v zahraničí za eura nebo dolary, a když je koruna silnější, utrží v přepočtu méně korun, aby zaplatili v korunách svým zaměstnancům a dodavatelům. Cenová stabilita ale vývozcům neuškodí, protože sice bude znamenat silnější korunu o 2 % v průměru ročně, ale také nižší růst nákladů v průměru o 2 % ročně (kvůli zrušení inflace). Vývozci a dovozci na tom tedy budou v dlouhodobém pohledu stejně jako dnes.

Častým argumentem je, že při inflaci lidé více nakupují, neodkládají nákupy jako při deflaci (snižování cen). Návrhem ale není trvalá deflace. Návrhem je cenová stabilita. Když dojde nějaký rok k deflaci ve spojení s poklesem ekonomiky, v systému cenové stability lidé vědí, že v příštím roce bude muset národní banka naopak průměrné ceny zvýšit, aby se vrátily na původní hladinu. V takové situaci nemá cenu spotřebu odkládat: při očekávání inflace dojde v této logice ke zvýšení nákupů a podpoře ekonomiky.

V delším období je argument o odkládání spotřeby vědecky ještě slabší, protože nakonec si za naše peníze stejně koupíme, co potřebujeme. Nebudeme spotřebu odkládat do smrti kvůli tomu, že se zdánlivě zlevňuje. Ani v krátkém období neexistují důkazy, že k takovém odkládání spotřeby kvůli deflaci vůbec kdy v podstatné míře docházelo. A v každém případě je tento argument také zahrnut mezi 30 výhodami a nevýhodami inflace, které porovnává 222 studií na toto téma publikovaných od roku 1990. A průměrný odhad zdravé inflace je skoro přesně nula.

Navíc tvrzení, že inflace promazává kola ekonomiky, vyvrací nedávná zkušenost Švýcarska. To mělo v roce 2021 ceny stejné jako v roce 2008, tedy 13 let inflaci přesně nulovou v průměru. Přitom za stejné období švýcarská ekonomika rostla mnohem rychleji než všechny okolní země, které inflaci měly. Ani Japonsku se během nulové inflace nedařilo zdaleka tak špatně, jak se často tvrdí: růst ekonomiky v přepočtu na jednoho zaměstnance byl v té době podobně rychlý jako v ostatních vyspělých zemích. Japonské „ztracené dekády“ jsou z větší části mýtus, který vznikl díky rapidnímu stárnutí japonské populace a souvisejícímu poklesu počtu pracujících.

Záleží na tom, co si představujeme pod pojmem investice. Pravděpodobně ubude „finančních investic“ do rizikových korporátních dluhopisů a kryptoměn nabízených různými finančními poradci, méně peněz bude putovat také do nemovitostí. Nebudou tak nadále růst bubliny na těchto trzích, které jsou dány tím, že hodnotu úspor nelze udržet standardním způsobem – normálním spořením. Produktivní investice například do akcií to ale příliš neovlivní.

Peníze uložené doma nebo na účtu v bance sice totiž nebudou prodělávat, ale budou vydělávat buď nic, nebo relativně málo. Kdo chce větší výnos a tudíž větší riziko, tak si ho vezme i po zrušení inflace a bude nakupovat akcie. Ale nenuťme do rizika lidi, kteří chtějí jen prostě spořit a stačí jim, že neprodělají.

Naopak, dlouhodobě budou úrokové sazby nižší. Úrokové sazby, které vidíme ve smlouvách (tzv. nominální sazby), se budou moci snížit v průměru nejméně o dnešní inflační cíl, 2 procentní body. Tedy za předpokladu, že reálné úrokové sazby (na nichž skutečně záleží a které dostaneme po odečtení inflace) zůstanou stejné. Je pravda, že při cenové stabilitě nebudou reálné úrokové sazby na vkladech už nikdy záporné, jak tomu často bývalo během inflačního cílování. Je také možné, že pro dosažení cenové stability bude v prvním roce nutné sazby o něco zvýšit, byť jen dočasně.

Snižování inflace z vysokých úrovní je často bolestivé. Ale posun z 15 % na 0 % bolí skoro stejně jako posun z 15 % na 2 %. Když už to v každém případě tolik bolí, proč to neudělat pořádně a inflace se jednou provždy nezbavit. Zkušenost z roku 2022 nás učí, že dosavadní praxe centrálních bank se musí změnit. Pokud inflaci nadobro nezrušíme, budeme stejný problém řešit za 10 let znovu.

Důvěryhodnosti cenové stability pomůže, když bude přímo začleněna do zákona. V Zákoně o ČNB by mělo být jasně uvedeno, že cenová stabilita znamená stabilitu indexu průměrných cen. Národní banka musí být nezávislá. Není ale správné, aby si sama stanovovala, co je cílem její práce, a nebyla nikomu odpovědná za plnění tohoto cíle, jak je tomu dnes.

Například ve Spojeném království stát stanovil národní bance už v 90. letech, o jakou inflaci se přesně má snažit. Když to banka nezvládá, guvernér musí napsat omluvný dopis. Zároveň by měl guvernér naší národní banky navázat plat bankovní rady (která banku řídí) na plnění cenové stability. Plat bankovní rady podle zákona určuje guvernér, je tedy jeho povinnost svoje radní řádně motivovat k práci. Například při 5% inflaci by se plat radního mohl snížit o 50 % (tedy na 2 miliony ročně z dnešních 4 milionů).

Naopak při nulové inflaci ať mají radní plat klidně 20 milionů ročně – to bychom pak viděli cenovou stabilitu! Všem by se nám to vyplatilo, stejně jako možnost najímat pro takovou důležitou práci nejlepší experty ze zahraničí. Například guvernéry Bank of England nebo Bank of Israel také byli cizinci: Kanaďan a Američan. Není důvod, proč se omezovat jen na české ekonomy, z nichž žádný není v žebříčku prestižní mezinárodní databáze RePEc mezi první stovkou na světě.

Národní banka tvrdí, že Český statistický úřad inflaci měří špatně. Znehodnocování peněz je prý ve skutečnosti pomalejší, než kolik statistický úřad zveřejňuje. Tedy skutečná inflace je prý pomalejší než oficiální inflace. Je pravda, že index spotřebitelských cen dostatečně nebere v úvahu zlepšování kvality a přesun k nákupu levnějšího zboží. Jenže vědecké odhady tohoto zkreslení se pohybují mezi 0,5 % a 1 %, takže 2% inflační cíl neospravedlnit nemohou.

Navíc oficiální inflace plně nezahrnuje ceny nemovitostí, které dlouhodobě rostou rychleji a podle většiny ekonomického výzkumu by v inflaci pokryté být měly, zejména v zemích, kde lidé kladou důraz na bydlení ve vlastním. Čechům povětšinou není jedno, jestli bydlí v nájmu, nebo ne. Bydlet ve vlastním je pro mnoho z nás hodnota sama o sobě. Svůj dům nebo byt neplánujeme ve stáří prodat. Nákup vlastního bydlení tedy není z ekonomického pohledu často investice, ale spíše spotřeba, a jako taková by měla být s větší vahou zahrnuta v inflaci. Chyba měření v oficiální inflaci tak jde na obě strany.

Pokud národní banka umí ceny počítat lépe než statistický úřad, ať mu poradí, jak to dělat správně. Nebo ať představí a zdůvodní index průměrných cen opravený o všechny zdroje vychýlení. O stabilitu takového indexu pak musí podle Ústavy pečovat. Zatím ale nemáme žádný lepší index cen, než jaký je zveřejňován statistickým úřadem. V každém případě banka musí opravovat svoje předchozí chyby v dosahování stability tohoto indexu, což dosud nečiní. I s přihlédnutím k chybě měření je tedy nejlepší usilovat dlouhodobě o nulovou inflaci.

Nižší inflace může krátkodobě vést k vyšší nezaměstnanosti. A proces snižování inflace je pro ekonomiku často bolestivý. Ale rozdíl mezi 0% a 2% inflací je z hlediska rigidity nominálních mezd (komplikovanému snižování mezd neočištěných o inflaci) pro trh práce minimální. Neexistuje vědecká evidence, že by taková inflace trhu práce významně pomáhala.

Samozřejmě, když národní banka ve své práci selže a dovolí, aby se inflace dostala na 15 % jako v roce 2022, tak to firmám pomáhá (a zaměstnancům škodí) hodně. Firmy mohou nominálně zvýšit platy o 5 %, ale ve skutečnosti lidem platí o 10 % méně. Kdyby tomu tak nebylo, některé firmy by opravdu musely propouštět. Většina z nás se ale shodne, že 15% inflace pro společnost dobrá není a není dobrá hlavně pro drtivou většinu zaměstnanců. Při 2% inflaci, o kterou se nyní národní banka snaží ve svém cílování inflace, je vliv na nezaměstnanost zanedbatelný i v krátkém období.

A dlouhodobě mezi inflací a nezaměstnaností není vztah vůbec žádný, na čemž se shodnou téměř všichni ekonomové, zleva doprava. Navíc v Česku je dlouhodobě trh práce napjatý na opačnou stranu: problém není ani tak nezaměstnanost jako nedostatek lidí ochotných pracovat. Nižší reálné platy odrazují od práce a znamenají, že doma zůstanou sedět lidé, kteří by za vyšší mzdy byli ochotni pracovat. Existuje také 222 studií vydaných od roku 1990, které váží výhody inflace (včetně snazšího snižování reálných mezd, tedy mezd očištěných o inflaci) a její nevýhody a odhadují, jaká míra inflace je pro ekonomiku zdravá. Průměrný odhad je minus 0,09 %. To je téměř přesně nula, tedy žádná inflace, ale stabilita ceny běžného nákupu.

Tak by tomu bylo, kdyby se pouze snížil inflační cíl ze 2 % na nulu a nic víc. Návrhem je ale také opravovat předchozí chyby v plnění inflačního cíle, aby inflace byla nulová v průměru. Náraz na dolní hranici sazeb pak může nastat jen v případě deflační spirály spojené s hlubokou recesí. Tedy dočasná mírná deflace, která hrozila například v roce 2013 (kdy v souladu s 2% inflačním cílem národní banka spustila intervence proti koruně) nevadí a neznamená náraz na dolní hranici sazeb, protože bude snadno vykompenzována inflací v dalších letech. Opravování předchozích chyb je klíčové pro snížení potřeby nestandardních nástrojů měnové politiky ke zvýšení inflace.

K deflační spirále spojené s hlubokou recesí došlo v historii jen jednou, a to ve 30. letech 20. století. Tato spirála však nevznikla kvůli dolní hranici na úrokových sazbách, která by centrální banky omezovala v tom, jak moc mohou stimulovat ekonomiku. Tuto spirálu způsobily centrální banky samy, jak ukazuje ve svém výzkumu například Ben Bernanke, držitel Nobelovy ceny a bývalý šéf americké centrální banky. V moderní ekonomice deflační spirála bez masivního přímého zavinění národní banky vzniknout nemůže, a to i když deflaci národní banka aktivně nebrání.

Při recesi a deflaci se totiž zvýší reálná hodnota státního dluhu. Zvýší se tedy i reálná velikost každoročních splátek, čímž se zvyšují vládní výdaje. Vládní příjmy oproti tomu klesají v nominálním i reálném vyjádření. Aby udržela předchozí úroveň deficitu (a tedy dovolila deflační spirále pokračovat), musí vláda zvýšit daně nebo snížit výdaje. Je ale nereálné, že něco takového v recesi a deflaci vláda demokratické země udělá – musela by upřednostnit (často zahraniční) držitele státních dluhopisů před voliči. Naopak bude hospodařit s větším deficitem a vytvoří další dluh. Státní dluh je jen jiná forma peněz (jinak řečeno, hotovost je forma státního dluhu s nejkratší splatností), a nově vytvořené peníze budou tlačit na zastavení růstu hodnoty existujícího dluhu a smazání deflace. Tento autokorekční mechanismus deflační spirálu zastaví.

Ve skutečnosti by toho vláda dělala ještě víc, ať chceme nebo ne. Zkušenost v pandemii ukázala, že když lidé dostanou peníze za nic, inflaci to zvýší rychle a silně. V hluboké krizi a při hrozbě deflace bude vždy stát nebo národní banka rozhazovat peníze (tzv. peníze z vrtulníku). I kdyby už vláda byla masivně zadlužená, peníze na rozhazování si vždycky půjčí, protože při deflaci by jinak reálná hodnota jejího dluhu (a tedy i splátky dluhu) ještě víc vzrostla.

Kdyby už vládě nikdo nechtěl půjčit, nebude mít ani na vyšší splátky dosavadního dluhu a donutí centrální banku, aby dluh financovala nově vytisklými penězi, což znovu deflaci zastaví. Spotřebitelé a investoři toto vědí, měny takové země se zbavují, čímž už dopředu roste inflace. Toto vědomí stačí k tomu, aby k žádné deflační spirále nikdy nedošlo, a to i bez záměrného tlumení deflace národní bankou například skrze peníze z vrtulníku. Nicméně mechanismus popsaný výše vždy zastaví deflační spirálu i bez nutnosti racionálních očekávání, postačí očekávání adaptivní.

Suma sumárum, z hlediska moderního ekonomického výzkumu je nulová dolní hranice sazeb větší problém v dnešním systému cílování 2% inflace, který neopravuje svoje minulé chyby, než v systému cenové stability, který navrhujeme.

Inflace je daň záměrně uvalená státem zejména na opatrné, často spíše starší lidi. Lidi, kteří pracují, spoří, neberou si velké úvěry a ostýchají se v práci požádat o zvýšení platu při vysoké inflaci. Naopak má-li člověk velké dluhy, na neočekáváném výbuchu inflace vydělá. Inflace tedy odměňuje rizikovější chování, které je spojené například s rozjížděním nového podnikání. To je férový argument: jako společnost možná opravdu chceme podporovat podnikavé lidi, kteří se nebojí rizika, a dlouhodobě se nám to v jistém smyslu může vyplatit.

Někteří ekonomové navíc zdůrazňují, že inflace umožňuje firmám zbavit se špatných zaměstnanců, které je těžké propustit. Stačí jim nepřidávat, čímž jejich mzda v reálném vyjádření (očištěná o inflaci) za několik let klesne tak nízko, že sami odejdou. Kvůli inflaci ale nakonec mohou odejít i lidé, kteří jsou produktivní, ale ne dost asertivní, aby si důrazně řekli o přidání. Například v roce 2022 hluboce poklesla reálná mzda velké části populace. V situaci stále nižších skutečných mezd se některým lidem (například těm v důchodovém věku) už nemusí vyplatit pracovat, což ještě prohlubuje nedostatek zaměstnanců na českém trhu práce.

V kostce: jestli chceme podporovat aktivní lidi a brát peníze pasivním, dělejme to na rovinu. Přiznejme to. Neschovávejme takovou podporu do měnového systému národní banky. Navíc, jak jsme už zmiňovali, ekonomický výzkum ukazuje, že neexistuje žádný dlouhodobý vztah mezi ekonomickým růstem a inflací. Pozitivní dopady inflace na podporu aktivních lidí jsou kompenzovány poškozením ostatních: například těch, kdo si při 15% inflaci neřeknou o stejné zvýšení platu. Nebo těch, kteří celý život šetřili, jen aby jim inflace za 3 roky sebrala třetinu úspor.

Když držíme doma bankovky, nic nám nevydělávají: jejich výnos je nulový. V režimu inflačního cílování tedy na držení bankovek proděláváme, protože inflace hodnotu bankovek snižuje. Vydělává na tom stát, protože bankovka je dlužní úpis státu. Tomu jevu se říká ražebné (ve skutečnosti je to ještě o něco složitější, ale ty složitosti nejsou potřeba pro odpověď na tuto otázku). Když zrušíme inflaci, tak opravdu tento příjem státu z ražebného zmizí. Ale zemi jako celek to nijak nepoškodí, protože ražebné je jako daň, kterou platíme sami sobě, svému státu. Reálně se tedy bude jednat o mírné snížení daní.

Situace je jiná u velkých vyspělých zemí, například USA, jejichž bankovky vlastní ve velkém cizinci. Tam ražebné znamená čistý zisk USA, který přichází ze zahraničí, a zrušení inflace by v tomto smyslu USA finančně poškodilo. Ale naší státní pokladně by zrušení inflace naopak pomohlo. Když bude koruna první měnou, která držitele 100% ochrání před inflací, stane se z ní celosvětově atraktivní alternativa ke zlatu – podobně jako dnes švýcarský frank, i když samozřejmě pomalu a ne v takovém měřítku.

Více lidí v zahraničí bude chtít držet korunové bankovky. Koupí si je za eura nebo dolary, které nakonec skončí v České národní bance. Ta může tyto nové devizové rezervy použít buď k dalšímu posílení koruny, nebo je výhodně investuje do akcií a zahraničních nemovitostí. Podobně celá desetiletí vydělávají fondy bohatství řady zemí (třeba Singapur a Norsko) a fondy soukromých amerických univerzit. Taková strategie dlouhodobě Česku vydělá biliony korun navíc. Když inflaci zrušíme jako první, zahraniční může živit nás, naše děti i naše voučata.

Podobně jako v předchozím případě tento argument platí spíš pro velké vyspělé země typu USA. Tam je opravdu značná část bankovek vysoké denominace (zejména stodolarovky) v držení zločineckých gangů, například drogových kartelů, často mimo území USA, například v Mexiku. Česká situace je odlišná, protože řada zejména starších lidí stále spoří v hotovosti. Pětitisícovky a dvoutisícovky nemají doma zdaleka jen zločinci.

Pokud chceme, aby lidé víc spořili na účtech v bance namísto doma pod matrací, podporujme bezhotovostní formy plateb a finanční vzdělávání seniorů. Když máme dnes doma hodně bankovek, opravdu hodně proděláváme. Digitální platby by byly rychlejší a pohodlnější pro většinu lidí, co dnes platí v hotovosti, včetně seniorů. Ale je to věc svobodné volby. Není důvod záměrně pokutovat lidi inflací za to, že chtějí spořit a platit v hotovosti.

Když si vybereme z literatury studie, které se nám hodí, dostaneme výsledky, které se nám hodí. Proto je férovější podívat se na literaturu jako celek. Ta od roku 1990, kdy bylo poprvé na Novém Zélandu zavedeno inflační cílování, čítá 222 studií, které zdravou inflaci měří, a průměrný odhad je mínus 0,09 %. V poslední době začínají studie o zdravé inflaci psát čím dál více ekonomové z národních bank, které cílují 2 % inflaci a mají tak střet zájmů. Není pak překvapivé, že jejich výsledky ohledně optimální inflace se budou se častěji blížit 2 %. Tomu se říká publikační selektivita a v ekonomii je to běžný jev.

Například článek „Fifty Shades of QE“ publikovaný v roce 2021 v prestižním vědeckém časopise Journal of Monetary Economics ukazuje, že centrální bankéři v porovnání s akademickými ekonomy zveličují pozitivní odhady vlivu kvantitativního uvolňování (jeden z nástrojů národních bank, který je často interpretován jako tištění peněz) na ekonomiku. Ale ani nové studie psané centrálními bankéři v průměru neukazují, že 2% inflace je pro ekonomiku zdravá.

Bude-li závazek k cenové stabilitě věrohodný (tedy bude včleněn do zákona a platy bankovní rady budou navázány na plnění cenové stability), posílí koruna i bez toho, aby národní banka musela intervenovat. Finanční trhy budou čekat, že koruna si udrží svou kupní sílu. Naopak měny států, které se snaží o zdražování (cílují inflaci) se budou znehodnocovat. Budou tedy na korunu každý rok ztrácet. Devizové rezervy se ale hodí pro tlumení dovezených inflačních šoků, protože posílení koruny působí na ceny rychle. To ale samo o sobě stačit nebude, dál se bude muset pracovat i s úrokovými sazbami. Sazby přechodně mohou být vysoké, aby se podařilo ceny stabilizovat.

Nutnost obrany kurzu koruny v roce 2022 byla způsobena výjimečně silným propadem světových akciových trhů, válkou na Ukrajině, aktivitami spekulantů proti měnám střední Evropy i tím, že naše inflace byla předtím dlouhodobě vyšší než v naprosté většině světa. Koruna přišla o takovou část své kupní síly, že musela oslabit vůči měnám, které tolik své hodnoty neztrácely. To je důsledek selhání naší národní banky v plnění svého inflačního cíle, který tím ztratil důvěryhodnost. I přes souběh takto extrémních okolností ale banka na intervence ve prospěch koruny využila jen relativně malou část svých obrovských rezerv.

Zásadní a klíčový rozdíl je v měnovém pravidle národní banky, tedy o co banka usiluje. Naše národní banka se snaží o každoroční znehodnocování peněz, 2% inflaci, kdežto Švýcarská národní banka se snaží o inflaci v intervalu 0-2 %. Takže když je ve Švýcarsku inflace nulová, když se průměrné ceny nemění, národní banka to toleruje. Není to tak elegantní systém jako cenová stabilita, protože předem negarantuje, že kupní síla franku bude navždy stabilní. Mírná inflace jim taky nevadí. Ale i tak se například mezi lety 2008 a 2021 ceny ve Švýcarsku v průměru nezměnily. Nám se zdají vysoké, když se do Švýcarska dostaneme. Ale to je proto, že švýcarský frank téměř pořád posiluje oproti jiným, inflačním měnám.

Samozřejmě, švýcarská ekonomika se od té naší liší i v mnoha jiných ohledech, nejen v inflaci. Ale odlišná struktura ekonomiky nijak nebrání České národní bance, aby svoji měnovou politiku upravila po vzoru Švýcarska. Inflace dlouhodobě nemá na ekonomický výkon žádný vliv a je neutrální pro vývozce i dovozce. Dlouhodobě bychom tak měli menší inflaci a silnější korunu, podobně jako mají Švýcaři nižší inflaci a silnější frank. Úplná stabilita indexu průměrných cen, kterou navrhujeme, je ale lepší než současný švýcarský systém – odstraní nejistotu ohledně budoucí hodnoty peněz, umožní snazší spoření, je v souladu s Ústavou a vědeckým výzkumem. A veřejnost konečně porozumí tomu, co a proč národní banka dělá.