Zrušme inflaci

Každá inflace je nezdravá, nepřirozená a neústavní. Můžeme se jí úplně zbavit. Běžný nákup může stát stejně dnes i za 20 let.

Upravme Zákon o České národní bance. Banka se musí přestat snažit o každoroční zdražování. Místo toho se bude snažit o stabilitu průměrných cen. Navažme platy vedení banky na dodržování cenové stability.

John Cochrane, bývalý prezident Americké finanční asociace, jeden z nejcitovanějších ekonomů ve vědecké literatuře:

„Pojďme se domluvit, že cenová stabilita je cenová stabilita, ne věčná 2% inflace.“

(2019, Wall Street Journal)

John Cochrane, bývalý prezident Americké finanční asociace, jeden z nejcitovanějších ekonomů ve vědecké literatuře:

„Pojďme se domluvit, že cenová stabilita je cenová stabilita, ne věčná 2% inflace.“

(2019, Wall Street Journal)

Spoření bude mít
zase smysl

Bez inflace nebudou peníze ztrácet na hodnotě. Budeme moci šetřit na účtu v bance nebo doma v hotovosti. Bez nejistoty, bez složitostí, bez nutnosti nakupovat byty, akcie nebo kryptoměny.

Dnešní systém cílování inflace dělá ze střadatelů hlupáky. Úroky na vkladech jsou dlouhodobě menší než inflace, takže spoření prodělává. Výbuchy zdražování, které nikdo neopraví, úspory nevratně požírají. Aby úspory neprodělávaly, musíme na sebe brát velké riziko a kupovat akcie. Umožněme spoření i těm, co si takové riziko nabírat nechtějí. Pro ty dnes zbývá jen nákup pozemků, bytů nebo domů. Tím ale vytváříme nemovitostní bublinu a nedostupné bydlení. To vše kvůli nejistotě v systému, kdy národní banka nezaručuje budoucí hodnotu peněz.

Zdravá inflace
je žádná inflace

Od roku 1990 vyšlo 222 odborných studií, které porovnávají náklady a přínosy inflace. Tyhle studie počítají, jak velká je zdravá inflace. Průměrný odhad je nula: nejzdravější je cenová stabilita.

Inflace, podobně jako deflace, nám přináší výhody a nevýhody. Vědecká literatura jich uvádí přes 30. Stovky odborných studií potom tyto výhody a nevýhody váží. Počítají, jaká míra inflace je pro ekonomiku nejlepší. Průměrný odhad takové zdravé inflace ve 222 studiích publikovaných od roku 1990 je minus 0,09 %. To je téměř přesně nula, tedy žádná inflace, ale stabilita ceny běžného nákupu. Ani jedna studie nezjišťuje, že zdravá inflace je přesně 2 %. Dvouprocentní inflační cíl národní banky tak nemá vědecký základ, je to jen historický zlozvyk.

Ústava žádá
cenovou stabilitu

Ústava ČR, hlava šestá, článek 98: „Hlavním cílem činnosti České národní banky je péče o cenovou stabilitu.“ Dvouprocentní inflace, o kterou se banka snaží, není cenová stabilita.

Národní banka tvrdí, že Český statistický úřad inflaci měří špatně. Skutečné zdražování je prý pomalejší. Jenže vědecké odhady tohoto zkreslení se pohybují mezi 0,5 % a 1 %, takže 2% inflační cíl neospravedlní. Navíc oficiální inflace plně nezahrnuje ceny nemovitostí, které dlouhodobě rostou rychleji. Chyba měření tak jde na obě strany. Pokud národní banka umí ceny počítat lépe než statistický úřad, ať představí a zdůvodní index průměrných cen opravený o všechna vychýlení. O stabilitu takového indexu musí podle Ústavy pečovat.

Délku metru taky neměníme každý rok

Hodnota peněz je základní měrná jednotka ve společnosti. Národní banka s ní přitom záměrně hýbe, aby dosáhla jejího znehodnocení. Kvůli tomu nevíme, jakou hodnotu budou mít peníze v budoucnosti.

Kdybychom každý rok zkracovali délku metru, panoval by zmatek. Podobné nepohodlí nám do života přináší inflace. Národní banka neopravuje výbuchy rychlého zdražování, takže nevíme, co si za svoje peníze budeme moci dovolit za pár let. Proto je dnes těžké spořit na důchod nebo pro děti. Přitom inflace je historicky nepřirozená, běží jako státní program jen posledních 100 let. Ceny před první světovou válkou byly podobné jako o století dříve. Pojďme se vrátit k cenové stabilitě a udělejme z české koruny vedle švýcarského franku rezervní měnu pro celý svět.

Paul Volcker, šéf centrální banky USA mezi lety 1979 a 1987, který zkrotil dvoucifernou inflaci:

„Nevím o žádném zdůvodnění 2% inflačního cíle.“

(2018, Bloomberg)

Rozhovory

Video

DVTV /

Inflaci můžeme kdykoliv zrušit, centrální banky včetně té české selhaly, tvrdí ekonom

Seznam zprávy /

Ať se ČNB inspiruje ve Švýcarsku. Může vydělávat stamiliardy, říká ekonom

Seznam zprávy /

Vršící se státní dluh má pět řešení. Ale jen jedno je dobré, říká ekonom

ČT24 /

ČNB zvýšila základní úrokovou sazbu na 7 %

ČT24 /

Žádný strop pro zvedání úrokové sazby nemáme, tvrdí viceguvernér ČNB

ČNB /

Nejcitovanější český ekonom: Dům je pro mě spotřeba

Audio

iDnes /

KONTEXT: ČNB selhává a šlape na plyn. Ať rozprodá devizové rezervy, míní ekonom

e15.cz /

Extrémní opatrnost ČNB je ve výsledku dražší než agresivita, říká ekonom Tomáš Havránek

Text

iDnes /

Inflaci můžeme úplně zrušit, je neústavní, říká ekonom Havránek

e15.cz /

ČNB by měla prodat miliardy eur a více investovat do akcií, říká nejcitovanější český ekonom Tomáš Havránek

iDnes /

Bojím se, že papírové peníze v Česku skončí do pěti let, říká ekonom

UKforum.cz /

Havránek: Hodnocení ERC je velmi poctivé, nápady vynikající

Stroukal.cz /

Nejcitovanější český ekonom: Další krize určitě nevznikne u nás

Paul Volcker, šéf centrální banky USA mezi lety 1979 a 1987, který zkrotil dvoucifernou inflaci:

„Nevím o žádném zdůvodnění 2% inflačního cíle.“

(2018, Bloomberg)

Marek Mora, viceguvernér České národní banky:

„Inflace je rakovina, která rozleptá společnost.“

(2022, Seznam Zprávy)

Ptáte se

Zaprvé, volíte prezidenta, který samotný vybírá vedení národní banky. To je prezidentova nejdůležitější pravomoc, no a vedení banky pak rozhoduje o dlouhodobé inflaci. Takže pokud nechcete inflaci, vybírejte z prezidentských kandidátů, kteří zaručí, že inflaci zruší. Zadruhé, napište svému poslanci a senátorovi, ať změní Zákon o národní bance. V zákoně má být uvedeno, že banka se snaží o stabilitu průměrných cen, nikoli o inflaci. Platy vedení banky také mají být ze zákona navázány na plnění cenové stability. Když je inflace dvouciferná, ať má guvernér minimální mzdu.

I po zrušení inflace se jednotlivé ceny budou měnit stejně jako dosud. Národní banka nebude nikomu diktovat, jaké mají být ceny jednotlivého zboží a služeb. Co se dlouhodobě měnit nebude, je průměrná cena v ekonomice. Tedy například cena sobotního nákupu, ve kterém je různé zboží. Takový nákup bude stát stejně tuto sobotu i za 30 let. Nad cenou průměrného zboží má totiž v delším období vždy plnou kontrolu národní banka. Z roku na rok by mohlo docházet k výkyvům, ale ty by vždy národní banka zase opravila. Ne nutně hned, ale nejpozději během 5 let. Pokud nevěříme, že národní banka má ve finále kontrolu nad průměrnými cenami, můžeme ji rovnou zavřít – pak nemůže plnit svůj ústavní úkol a my nemáme šanci mít inflaci nikdy pod kontrolou. Rašín ale také dokázal před sto lety dostat inflaci z dvouciferných hodnot na nulu a stabilizovat průměrné ceny. A to si k tomu musel půjčovat v zahraničí, aby mohl intervenovat za silnější korunu. My si půjčovat nemusíme, devizové rezervy máme obrovské.

Národní banka ovlivňuje cenu průměrného zboží. Nemá kontrolu nad jednotlivými položkami, jako třeba pečivo, ale určuje cenu peněz a nepřímo i jejich množství v ekonomice. Díky obrovským devizovým rezervám má také vliv na hodnotu koruny oproti ostatním měnám. Dokáže tedy, aby koruna měla ve finále takovou kupní sílu, jakou banka chce. Zjednodušeně řečeno, čím více peněz je v oběhu, tím menší je jejich hodnota pro nákup čehokoli, a naopak. Národní banka tedy nemusí vyjednávat s pekaři o ceně rohlíků, ale upravuje úrokové sazby a kurz koruny. Banka se snaží ceny kontrolovat už dnes, ale místo cenové stability se snaží o každoroční 2% zdražování. Navíc neopravuje svoje předchozí chyby při plnění tohoto inflačního cíle. Takže vůbec nevíme, jakou hodnotu budou mít peníze v budoucnu. To komplikuje jakékoli spoření domácnostem, ale i investice firmám.

Dlouhodobě nemá inflace na ekonomický růst žádný vliv, na čemž se téměř všichni ekonomové shodnou. Je ale pravda, že vyšší inflace může krátkodobě vést k nižší nezaměstnanosti. A proces snižování inflace je pro ekonomiku a většinu lidí bolestivý. Ale existuje také 222 vědeckých studií vydaných od roku 1990, které váží výhody a nevýhody inflace a odhadují, jaká inflace je pro ekonomiku zdravá. Průměrný odhad je minus 0,09 %. To je téměř přesně nula, tedy žádná inflace, ale stabilita ceny běžného nákupu. Není tedy fér vybírat si jenom jednu možnou výhodu inflace a ignorovat nevýhody. Jednou z největších nevýhod současného systému cílování inflace je nejistota, kterou přináší lidem a firmám do běžného života. Inflace je každý rok jiná a národní banka negarantuje trajektorii cen (neopravuje svoje chyby). Takže vůbec nevíme, co si za naše úspory budeme moci dovolit za pár let. To strašlivě komplikuje jakékoli finanční plánování.

Současný systém, kdy se státy schválně snaží o zdražování, funguje teprve 100 let. Do té doby svět inflaci prakticky neznal. Výjimkou byla období velkých válečných výdajů a s tím spojené snižování podílu drahých kovů v mincích (například 3. století v Římské říši) nebo příval stříbra z nových zdrojů (například 16. století v Evropě po objevení dolů v Potosí). Inflace byla vždy náhoda, nebo podvod. Ceny těsně před první světovou válkou byly stejné jako skoro sto let předtím po konci napoleonských válek. Přitom růst ekonomiky v 19. století nebyl nižší než dnes, normálně tehdy fungovala tržní ekonomika. Nejblíže zrušení inflace je nyní Švýcarsko, které mělo v roce 2021 ceny stejné jako v roce 2008. Přitom za stejné období švýcarská ekonomika rostla rychleji než všechny okolní země, které inflaci měly. Pro státní kasu velkých vyspělých zemí ale inflace představuje důležitý příjem, protože jejich bankovky mají v ohromném množství uložené doma cizinci. Bankovka vydělává nulu, při inflaci ve skutečnosti prodělává. Na tom rozdílu vydělává stát, který bankovky tiskne. To není případ Česka, kde většinu bankovek vlastní Češi. O zrušení inflace se však stále častěji mluví i v zahraničí. Zastáncem cenové stability je i John Cochrane, jeden z největších světových ekonomů a bývalý prezident Americké finanční asociace. Je otázkou času, která země inflaci zruší jako první. Měna takové země se stane novou světovou rezervní měnou, podobně jako švýcarský frank. Inflační cílování bylo v roce 1990 také revoluční a začal s ním maličký Nový Zéland, protože takové změny se těžko prosazují ve velkých národních bankách, kde mají hlavní slovo karierní úředníci. Jakékoli změny zaběhlé rutiny znamenají pro úředníky práci navíc, které se snaží vyhnout. Česko může být první, kdo zavede cenovou stabilitu. Je však těžké vymanit se ze staleté tradice, která skrytě daní úspory lidí a zvýhodňuje velké dlužníky včetně vlády. Odpor jednotlivců a institucí, které na inflaci vydělávají, bude tvrdý.

Tak velký inflační šok by musel být rozpouštěn postupně. Například tak, že by se ceny pomalu snižovaly 5 let, než by dosáhly na předchozí úroveň. Ale hlavně v systému cenové stability by k takovým šokům nedocházelo. Národní banka by včas posílila korunu, aby utlumila zdražování dováženého zboží (benzin, elektřina). A my bychom věděli, že až šok pomine, ceny se vrátí zpět. Nedocházelo by k žádné inflační mánii a žádnému zdražování domácího původu. Inflační šok by tedy byl mnohem menší než například ten v roce 2022, a bylo by mnohem snazší a méně bolestivé vrátit ceny zpět na původní hladinu. Návrhem není vrátit dnešní cenovou hladinu do roku 2020, což by znamenalo ohromnou deflaci. To byla Rašínova politika po první světové válce, která byla příliš radikální a bolestivá. Návrhem je ceny navždy stabilizovat na dnešní úrovni, a tak se jednou provždy zbavit spirál jak inflačních, tak deflačních.

Naopak, Ústava cenovou stabilitu od České národní banky přímo vyžaduje. Nutné to není (stačí vůle guvernéra), ale pomohlo by upřesnit v Zákoně o ČNB, že cenovou stabilitou se rozumí stabilita indexu průměrných cen. Tím by se nedal prostor pro kreativní interpretace, které vedly k programu každoročnímu zdražování. Cenovou stabilitu lze také vnímat jako vylepšení dnešního inflačního cílování. Inflační cíl v Česku se od konce 90. let postupně snižoval z původních 6 %, naposledy v roce 2010 z 3 % na 2 %. Nyní by se snížil dále na 0 % tak, aby odpovídal vědeckému výzkumu ohledně míry zdravé inflace (žádná inflace není zdravá). Navíc by národní banka opravovala svoje minulé chyby v plnění tohoto cíle. Jde o dvě srozumitelné parametrické změny. Nejedná se tedy o žádnou revoluci a bylo by to pro národní banku jednoduché, může cenovou stabilitu zavést ještě dnes. Veřejnost by navíc konečně rozuměla tomu, co národní banka dělá a proč. Takové vylepšení by pomohlo z ekonomiky odstranit hodně nejistoty, protože na hodnotu peněz bychom se mohli spolehnout. Koruna za 30 let by měla stejnou hodnotu, stejnou kupní sílu, jako koruna dnes. Běžný sobotní nákup by tedy stál zhruba stejně teď i za 30 let.

Inflační cílování se jakžtakž osvědčilo od roku 1990, kdy bylo prvně zavedeno na Novém Zélandu a v Kanadě, do poloviny roku 2021. Od té doby je jasné, že celý systém fatálně a nenávratně selhal. První větší inflační šok znamenal, že jsme přestali rychle věřit národním bankám, a zdražování se vymklo jakékoli kontrole. Příčiny jsou dvě: Zaprvé je nesrozumitelné, proč se národní banky snaží o inflaci namísto cenové stability. Cílování kladné inflace nemá vědecký základ, takže národní banky se ho ani nesnaží ospravedlnit – vědí, že takovou debatu nemohou vyhrát. Například Česká národní banka nikdy nevydala žádnou vědeckou práci, která by vysvětlovala, proč se 2% inflace rovná cenové stabilitě. Žádné takové vědecké práce ostatně nevydaly ani zahraniční národní banky, z nichž většina také 2% inflaci cíluje: většinou vysvětlení odbydou slabým konstatováním, že tak to dělají ostatní, tak to musí být správně. Zadruhé národní banky neopravují své minulé chyby při cílování inflace. Je tedy jasné, že v takovém systému bude nadále inflace v průměru vyšší než 2 %. Banky totiž velmi snadno umějí tištěním peněz zabránit deflaci (záporné inflaci), ale vysokou inflaci účinně krotit nechtějí. Na nule je limit, nahoře limit není, takže průměr nebude na 2 %, ale mnohem výš. To všichni víme. Když nevěříme, že budoucí inflace bude v průměru 2 %, padá základní podmínka pro to, aby systém inflačního cílování mohl nadále fungovat. Bez reformy to nepůjde, inflační cílování je mrtvé. Už nikdy nedopusťme inflační armagedon jako v roce 2022.

Cenová stabilita opravdu v jistém smyslu připomíná zlatý standard. To bylo období, kdy státy nemohly svévolně tisknout peníze, protože hodnota peněz byla navázána na zlato. Inflace tedy prakticky v delším období neexistovala. V dnešní době je ale zlato jenom jednou z mnoha komodit. Jeho role v ekonomice je nesrovnatelně menší než v 19. století. Podobně i bitcoin je jen malou částí ekonomiky a jeho cena (vyjádřená v ostatním zboží a službách) příliš kolísá. Měnový systém založený čistě na bitcoinu nebo zlatě by i dnes možná dlouhodobě odstranil inflaci, ale za cenu velkého meziročního kolísání v cenách. Cenová stabilita je lepší, protože neváže hodnotu peněz jen k jedné komoditě, ale k průměrné ceně všeho zboží a služeb. Zjednodušeně můžeme říct, že cenová stabilita je moderní verze zlatého standardu pro 21. století, přičemž je ale praktičtější, opatrnější a méně radikální než bitcoinový standard.

Je pravda, že prudká deflace (rychlé snížení průměrných cen) může ekonomiku velmi poškodit. Je to velká zátěž pro firmy a lidi, kteří mají dluh. Příjmy jim klesají, ale hodnota dluhu zůstává stejná. Proto návrhem není vrátit dnešní cenovou hladinu do roku 2020, což by znamenalo ohromnou deflaci. To byla Rašínova politika po první světové válce, která byla příliš radikální a bolestivá. Návrhem je ceny ode dneška navždy stabilizovat, a tak se jednou provždy zbavit spirál jak inflačních, tak deflačních. K deflační spirále navíc může dojít jen tehdy, když ji způsobí sama národní banka, jako například ve 30. letech. Dále zkušenost v pandemii ukázala, že když lidé dostanou peníze za nic, inflaci to zvýší rychle a masivně. V hluboké krizi a deflaci bude stát nebo národní banka vždy rozhazovat peníze. I kdyby už vláda byla strašlivě zadlužená, udělá to, protože při deflaci by reálná hodnota jejího dluhu ještě vzrostla. Deflaci se tedy každá vláda chce za každou cenu vyhnout. To všichni víme a toto vědomí stačí k tomu, aby k žádné deflační spirále nikdy nedošlo. Navíc z hlediska ekonomického výzkumu je deflační spirála pravděpodobnější v systému cílování inflace, který neopravuje svoje minulé chyby, než v systému cenové stability. A obecně vědecká literatura jako celek neukazuje, že deflace způsobuje nižší ekonomický růst. Strach z deflace vznikl ze špatné interpretace jediné události, a to deprese 30. let minulého století. Také existuje řada období trvalé deflace, například mezi lety 1870 a 1890 v USA, kdy se ekonomice naopak dařilo dobře. Občasná drobná deflace, která je v následujícím období kompenzována drobnou inflací, ekonomice nijak neškodí.

Kdybychom zrušili inflaci, bude nám koruna vůči zahraničním měnám automaticky posilovat nejméně o 2 % ročně rychleji. Důvodem je, že koruna si bude držet svou kupní sílu, zatímco měny států, které se snaží o zdražování (cílují inflaci) se budou znehodnocovat v průměru nejméně o 2 %, což je typický inflační cíl. Budou tedy na korunu každý rok ztrácet. Takové přirozené posilování koruny vymaže v normální situaci dovážené zdražování. Pokud bude v zahraničí inflace vysoká a dovážené zboží (například benzin) bude zdražovat příliš rychle, může národní banka posílit korunu více prodejem části svých obrovských devizových rezerv. Nebo může jednorázově vysokou dovezenou inflaci postupně rozpustit během pěti let pomalým snižováním průměrných cen.

Přibližování se cen západním úrovním bude probíhat už jedině přes posilování koruny. Koruna bude automaticky posilovat rychleji než dosud. Důvodem je, že koruna si bude jako jediná držet svou skutečnou hodnotu, svou kupní sílu, zatímco měny států cílujících inflaci se budou znehodnocovat v průměru o 2 % nebo více ročně. Budou tedy na korunu každý rok ztrácet kvůli tomu, že jejich hodnota bude díky inflaci klesat. Tedy konec inflace takzvanou cenovou konvergenci nepřeruší. Navíc u některých výrobků a služeb už je v Česku dráž než například v Německu.

Vývozcům zrušení inflace sníží náklady a příjmy stejnou měrou, takže je nijak nepoškodí. Vývozci prodávají své výrobky v zahraničí za eura nebo dolary, a když je koruna silnější, utrží v přepočtu méně korun, aby zaplatili v korunách svým zaměstnancům a dodavatelům. Cenová stabilita ale vývozcům neuškodí, protože sice bude znamenat silnější korunu o 2 % v průměru ročně, ale také nižší růst nákladů v průměru o 2 % ročně (kvůli zrušení inflace). Vývozci a dovozci na tom tedy budou v dlouhodobém pohledu stejně jako dnes.

Častým argumentem je, že při inflaci lidé více nakupují, neodkládají nákupy jako při deflaci (snižování cen). Návrhem ale není trvalá deflace. Návrhem je cenová stabilita. Když dojde nějaký rok k deflaci ve spojení s poklesem ekonomiky, v systému cenové stability lidé vědí, že v příštím roce bude muset národní banka naopak ceny zvýšit, aby se vrátily na původní hladinu. V takové situaci nemá cenu spotřebu odkládat: při očekávání inflace dojde v této logice ke zvýšení nákupů a podpoře ekonomiky. V delším období je argument o odkládání spotřeby vědecky ještě slabší, protože nakonec si stejně koupíme, co chceme. Nebudeme spotřebu odkládat do smrti kvůli tomu, že se zlevňuje. Ani v krátkém období neexistují důkazy, že k takovém odkládání spotřeby kvůli deflaci vůbec kdy v podstatné míře docházelo. A v každém případě je tento argument také zahrnut mezi 30 výhodami a nevýhodami inflace, které porovnává 222 studií na toto téma publikovaných od roku 1990. A průměrný odhad zdravé inflace je skoro přesně nula. Navíc mýtus o tom, že inflace promazává kola ekonomiky, vyvrací nedávná zkušenost Švýcarska. To mělo v roce 2021 ceny stejné jako v roce 2008, tedy 13 let inflaci přesně nulovou v průměru. Přitom za stejné období švýcarská ekonomika rostla mnohem rychleji než všechny okolní země, které inflaci měly. Ani Japonsku se během nulové inflace nedařilo zdaleka tak špatně, jak se často tvrdí: růst ekonomiky v přepočtu na jednoho zaměstnance byl v té době podobně rychlý jako v ostatních vyspělých zemích. Japonské „ztracené dekády“ jsou mýtus.

Záleží na tom, co si představujeme pod pojmem investice. Pravděpodobně ubude „finančních investic“ do rizikových korporátních dluhopisů a kryptoměn, méně peněz bude putovat také do nemovitostí. Nebudou tak nadále růst bubliny na těchto trzích, které jsou dány tím, že hodnotu úspor nelze udržet standardním způsobem – normálním spořením. Produktivní investice například do akcií to ale příliš neovlivní. Peníze uložené doma nebo na účtu v bance sice nebudou prodělávat, ale budou vydělávat buď nic, nebo relativně málo. Kdo chce větší výnos a tudíž větší riziko, tak si ho vezme i po zrušení inflace a bude nakupovat akcie. Ale nenuťme do rizika lidi, kteří chtějí jen prostě spořit a stačí jim, že neprodělají.

Naopak, dlouhodobě budou úrokové sazby nižší. Úrokové sazby, které vidíme ve smlouvách, se budou moci snížit v průměru nejméně o dnešní inflační cíl, 2 procentní body. Tedy za předpokladu, že reálné úrokové sazby (na nichž skutečně záleží a které dostaneme po odečtení inflace) zůstanou stejné. Je pravda, že při cenové stabilitě nebudou reálné úrokové sazby na vkladech už nikdy záporné, jak tomu často bývalo během inflačního cílování. Je také možné, že pro dosažení cenové stability bude v prvním roce nutné sazby o něco zvýšit, byť jen dočasně. Snižování inflace z vysokých úrovní je bolestivé vždy. Například posun z 15 % na 0 % bolí skoro stejně jako posun z 15 % na 2 %. Když už to v každém případě tolik bolí, proč to neudělat pořádně a inflace se jednou provždy nezbavit. Zkušenost z roku 2022 nás učí, že dosavadní praxe centrálních bank se musí změnit. Pokud inflaci nadobro nezrušíme, budeme stejný problém řešit za 10 let znovu.

Důvěryhodnosti cenové stability pomůže, když bude přímo začleněna do zákona. V Zákoně o ČNB by mělo být jasně uvedeno, že cenová stabilita znamená stabilitu indexu průměrných cen. Národní banka musí být nezávislá. Není ale správné, aby si sama stanovovala, co je cílem její práce, a nebyla nikomu odpovědná za plnění tohoto cíle. Například ve Spojeném království stát stanovil národní bance už v 90. letech, o jakou inflaci se přesně má snažit. Když to banka nezvládá, guvernér musí napsat omluvný dopis. Zároveň by měl guvernér naší národní banky navázat plat bankovní rady (která banku řídí) na plnění cenové stability. Plat bankovní rady podle zákona určuje guvernér, je tedy jeho povinnost svoje radní řádně motivovat k práci. Například při 5% inflaci by se plat radního měl snížit o 50 % (tedy na 2 miliony ročně z dnešních 4 milionů). Při inflaci nad 10 % by měli členové rady pobírat minimální mzdu. Naopak při nulové inflaci ať mají klidně 20 milionů ročně – to bychom pak viděli cenovou stabilitu. Všem by se nám to vyplatilo, stejně jako možnost najímat pro takovou důležitou práci nejlepší experty ze zahraničí. Například guvernéry Bank of England nebo Bank of Israel také byli cizinci: Kanaďan a Američan. Příštím guvernérem České národní banky by mohl být například John Cochrane, exprezident Americké finanční asociace a jeden z nejlepších ekonomů na světě. Když mu dáme 50 milionů za rok, on se rád naučí česky a investice se nám vrátí tisícinásobně.

Národní banka tvrdí, že Český statistický úřad inflaci měří špatně. Zdražování je prý ve skutečnosti pomalejší, než kolik statistický úřad zveřejňuje, než jaká je oficiální inflace. Je pravda, že index spotřebitelských cen dostatečně nebere v úvahu zlepšování kvality a přesun k nákupu levnějšího zboží. Jenže vědecké odhady tohoto zkreslení se pohybují mezi 0,5 % a 1 %, takže 2% inflační cíl neospravedlnit nikdy nemohou. Navíc oficiální inflace plně nezahrnuje ceny nemovitostí, které dlouhodobě rostou rychleji a podle většiny ekonomické teorie by v inflaci pokryté být měly. Čechům povětšinou není jedno, jestli bydlí v nájmu nebo ve vlastním. Bydlet ve vlastním je pro většinu z nás hodnota sama o sobě. Svůj dům nebo byt neplánujeme ve stáří prodat. Nákup vlastního bydlení tedy není z ekonomického pohledu investice, ale spotřeba, a jako taková by měla být plně zahrnuta v inflaci. Chyba měření v oficiální inflaci tak jde na obě strany. Pokud národní banka umí ceny počítat lépe než statistický úřad, ať mu poradí, jak to dělat správně. Nebo ať představí a zdůvodní index průměrných cen opravený o všechny zdroje vychýlení. O stabilitu takového indexu pak musí podle Ústavy pečovat. Zatím ale nemáme žádný lepší index cen, než jaký je zveřejňován statistickým úřadem. V každém případě banka musí opravovat svoje předchozí chyby v dosahování stability tohoto indexu. Takže nemůže pokračovat ve zbankrotované politice cílování inflace, které chyby neopravuje. Pravda není lež, Gestapo nebylo ministerstvo lásky a 2% inflace není cenová stabilita.

Je pravda, že nižší inflace může krátkodobě vést k vyšší nezaměstnanosti. A proces snižování inflace je pro ekonomiku bolestivý. Ale rozdíl mezi 0 % a 2 % je z hlediska rigidity nominálních mezd (komplikovanému snižování mezd neočištěných o inflaci) pro trh práce minimální. Neexistuje vědecká evidence, že by taková inflace trhu práce významně pomáhala. Samozřejmě, když národní banka ve své práci smutně selže a dovolí, aby se inflace dostala na 15 %, tak to firmám pomáhá hodně. Mohou nominálně zvýšit platy o 5 %, ale ve skutečnosti lidem platí o 10 % méně. Kdyby tomu tak nebylo, některé firmy by opravdu musely propouštět. Většina z nás se ale shodne, že 15% inflace pro společnost dobrá není a není dobrá hlavně pro drtivou většinu zaměstnanců. Při 2% inflaci, o kterou se nyní národní banka snaží ve svém cílování inflace, je vliv na nezaměstnanost zanedbatelný i v krátkém období. A dlouhodobě mezi inflací a nezaměstnaností není vztah vůbec žádný, na čemž se shodnou téměř všichni ekonomové, zleva doprava. Navíc v Česku je dlouhodobě trh práce napjatý na opačnou stranu: problém není ani tak nezaměstnanost jako nedostatek lidí ochotných pracovat. Existuje také 222 studií vydaných od roku 1990, které váží výhody inflace (včetně snazšího snižování reálných mezd, tedy mezd očištěných o inflaci) a její nevýhody a odhadují, jaká míra inflace je pro ekonomiku zdravá. Průměrný odhad je minus 0,09 %. To je téměř přesně nula, tedy žádná inflace, ale stabilita ceny běžného nákupu.

Technicky ano, protože úrokové sazby se v průměru sníží o 2 procentní body. Takže se častěji stane, že budou blízko nuly, no a pod nulu jít nemohou. V reálném vyjádření (po odečtení inflace, která ovšem v systému cenové stability bude nulová) už nikdy nebudou záporné, jako tomu je často v dnešním systému inflačního cílování. Jenže přirozený a dobře pochopitelný systém cenové stability přináší automatickou stabilizaci ekonomiky. Mírná deflace, která například hrozila v Česku v roce 2013, nebude znamenat problém a nebude nutné jako tehdy intervenovat proti koruně. Bude stačit mírnou deflaci vyrovnat v dalších letech mírnou inflací. Problémem by byla teoreticky pouze deflační spirála, rychlé snižování průměrných cen. K deflační spirále ale historicky může dojít jen tehdy, když ji způsobí sama národní banka – jako například ve 30. letech. Navíc zkušenost v pandemii ukázala, že když lidé dostanou peníze za nic, inflaci to zvýší rychle a silně. V hluboké krizi a při hrozbě deflace bude vždy stát nebo národní banka rozhazovat peníze. I kdyby už vláda byla strašlivě zadlužená, peníze na rozhazování si vždycky půjčí, protože při deflaci by jinak reálná hodnota jejího dluhu (a tedy i splátky dluhu) ještě víc vzrostla. Deflační spirále se tedy každá vláda snaží za každou cenu vyhnout. Tohle všichni víme a toto vědomí stačí k tomu, aby k žádné deflační spirále nikdy nedošlo. Navíc z hlediska ekonomického výzkumu je deflační spirála pravděpodobnější dnes v systému cílování inflace, který neopravuje svoje minulé chyby, než v systému cenové stability. Tam by na hypotetickou dlouhotrvající deflaci musela národní banka reagovat silněji, než jak tomu je dosud.

Inflace je vlastně daň uvalená státem na opatrné, často starší lidi. Lidi, kteří spoří, neberou si úvěry a ostýchají se v práci požádat o zvýšení platu při vysoké inflaci. Naopak má-li člověk velké dluhy, na neočekáváném výbuchu inflace vydělá. Inflace tedy odměňuje rizikovější chování, které je spojené například s rozjížděním nového podnikání. To je férový argument a jako společnost možná opravdu chceme podporovat podnikavé lidi, kteří se nebojí rizika, a dlouhodobě se nám to v jistém smyslu může vyplatit. Ale jestli chceme podporovat aktivní lidi a brát peníze pasivním, dělejme to na rovinu. Přiznejme to. Neschovávejme takovou podporu do měnového systému národní banky. Navíc, jak jsme už zmiňovali, ekonomický výzkum ukazuje, že neexistuje žádný dlouhodobý vztah mezi ekonomickým růstem a inflací. Pozitivní dopady inflace na podporu aktivních lidí jsou kompenzovány poškozením ostatních: například těch, kdo si při 15% inflaci neřeknou o stejné zvýšení platu. Nebo těch, kteří celý život šetřili, jen aby jim inflace za 3 roky sebrala třetinu úspor.

Když držíme doma bankovky, nic nám nevydělávají: jejich výnos je nulový. V režimu inflačního cílování tedy na držení bankovek proděláváme, protože inflace hodnotu bankovek snižuje. Vydělává na tom stát, protože bankovka je dlužní úpis státu. Tomu jevu se říká ražebné (ve skutečnosti je to ještě o něco složitější, ale ty složitosti nejsou potřeba pro odpověď na tuto otázku). Když zrušíme inflaci, tak opravdu tento příjem státu z ražebného zmizí. Ale zemi jako celek to nijak nepoškodí, protože ražebné je jako daň, kterou platíme sami sobě, svému státu. Reálně se tedy bude jednat o mírné snížení daní. Situace je jiná u velkých vyspělých zemí, například USA, jejichž bankovky vlastní ve velkém cizinci. Tam ražebné znamená čistý zisk USA, který přichází ze zahraničí, a zrušení inflace by v tomto smyslu USA finančně poškodilo. Ale naší státní pokladně by zrušení inflace naopak pomohlo. Když bude koruna první měnou, která 100% ochrání proti inflaci, stane se z ní celosvětově atraktivní alternativa ke zlatu – podobně jako dnes švýcarský frank. Mnoho lidí v zahraničí bude chtít držet korunové bankovky. Koupí si je za eura nebo dolary, které nakonec skončí v České národní bance. Ta může tyto nové devizové rezervy použít buď k dalšímu posílení koruny, nebo je výhodně investuje do akcií a zahraničních nemovitostí. Podobně celá desetiletí vydělávají fondy bohatství řady zemí (třeba Singapur a Norsko) a fondy soukromých amerických univerzit. Taková strategie dlouhodobě Česku vydělá biliony korun navíc. Když inflaci zrušíme jako první, zahraniční může živit nás, naše děti i naše voučata.

Podobně jako v předchozím případě tento argument platí spíš pro velké vyspělé země typu USA. Tam je opravdu značná část bankovek vysoké denominace (zejména stodolarovky) v držení zločineckých gangů, například drogových kartelů, často mimo území USA, například v Mexiku. Česká situace je odlišná, protože řada zejména starších lidí stále spoří v hotovosti. Pětitisícovky a dvoutisícovky nemají doma zdaleka jen zločinci. Pokud chceme, aby lidé víc spořili na účtech v bance namísto doma pod matrací, podporujme bezhotovostní formy plateb a finanční vzdělávání seniorů. Když máme dnes doma hodně bankovek, opravdu hodně proděláváme. Digitální platby by byly rychlejší a pohodlnější pro většinu lidí, co dnes platí v hotovosti, včetně seniorů. Ale je to věc svobodné volby. Není důvod někoho naschvál pokutovat inflací za to, že chce spořit a platit v hotovosti.

Ano, když si vybereme z literatury studie, které se nám hodí, dostaneme výsledky, které se nám hodí. Proto je férovější podívat se na literaturu jako celek. Ta od roku 1990, kdy bylo poprvé na Novém Zélandu zavedeno inflační cílování, čítá 222 studií, které zdravou inflaci měří, a průměrný odhad je mínus 0,09 %. V poslední době začínají studie o zdravé inflaci psát čím dál více ekonomové z národních bank, které cílují 2 % inflaci a mají tak jasný střet zájmů. Nedivme se potom, že jejich výsledky ohledně optimální inflace budou nadhodnocené a budou se častěji blížit 2 %. Tomu se říká publikační selektivita a v ekonomii je to běžný jev. Například článek „Fifty Shades of QE“ publikovaný v roce 2021 v prestižním vědeckém časopise Journal of Monetary Economics ukazuje, že centrální bankéři v porovnání s akademickými ekonomy zveličují pozitivní odhady vlivu kvantitativního uvolňování (jeden z nástrojů národních bank, který je často interpretován jako tištění peněz) na ekonomiku.

Bude-li závazek k cenové stabilitě věrohodný (tedy bude včleněn do zákona a platy bankovní rady budou navázány na plnění cenové stability), posílí koruna i bez toho, aby národní banka musela intervenovat. Finanční trhy budou čekat, že koruna si udrží svou kupní sílu. Naopak měny států, které se snaží o zdražování (cílují inflaci) se budou znehodnocovat. Budou tedy na korunu každý rok ztrácet. Devizové rezervy se ale hodí pro tlumení dovezených inflačních šoků, protože posílení koruny působí na ceny rychle. To ale samo o sobě stačit nebude, dál se bude muset pracovat i s úrokovými sazbami. Sazby přechodně mohou být vysoké, aby se podařilo ceny stabilizovat. Nutnost obrany kurzu koruny v roce 2022 byla způsobena výjimečně silným propadem světových akciových trhů, válkou na Ukrajině, aktivitami spekulantů proti měnám střední Evropy i tím, že naše inflace byla předtím dlouhodobě vyšší než v naprosté většině světa. Koruna přišla o takovou část své kupní síly, že nutně musela oslabit vůči měnám, které tolik své hodnoty neztrácely. To je důsledek selhání naší národní banky v plnění svého inflačního cíle, který tím ztratil důvěryhodnost. I přes to všechno ale banka na intervence ve prospěch koruny využila jen malou část svých obrovských rezerv.

Zásadní rozdíl je v měnovém pravidle národní banky, tedy o co banka usiluje. Naše národní banka se snaží o každoroční zdražování, 2% inflaci, kdežto Švýcarská národní banka se snaží o inflaci v intervalu 0-2 %. Takže když je ve Švýcarsku inflace nulová, když se průměrné ceny nemění, národní banka to toleruje. Není to tak elegantní systém jako cenová stabilita, protože předem negarantuje, že kupní síla franku bude navždy stabilní. Mírná inflace jim taky nevadí. Ale i tak se například mezi lety 2008 a 2021 ceny ve Švýcarsku v průměru nezměnily. Nám se zdají vysoké, když se do Švýcarska dostaneme. Ale to je proto, že švýcarský frank téměř pořád posiluje oproti jiným, inflačním měnám. Nic nebrání České národní bance, aby svoji politiku upravila po vzoru Švýcarska. Dlouhodobě bychom tak měli menší inflaci a silnější korunu. Úplná stabilita indexu průměrných cen, o které se tady bavíme, je ale lepší – odstraní nejistotu ohledně budoucí hodnoty peněz, umožní snazší spoření, je v souladu s Ústavou a vědeckým výzkumem. A veřejnost konečně porozumí tomu, co a proč národní banka dělá.

Marek Mora, viceguvernér České národní banky:

„Inflace je rakovina, která rozleptá společnost.“

(2022, Seznam Zprávy)

Charles Plosser, bývalý prezident americké centrální banky ve Philadelphii:

„Nevidím žádný důvod, proč se nesnažit o nulovou inflaci.“

(2013, Wall Street Journal)

Charles Plosser, bývalý prezident americké centrální banky ve Philadelphii:

„Nevidím žádný důvod, proč se nesnažit o nulovou inflaci.“

(2013, Wall Street Journal)

Články

Ruchir Agarwal a Miles Kimball, ekonomové Mezinárodního měnového fondu a Coloradské univerzity:

„Mnoho národních bank nakonec inflaci zruší.“

(2022, Mezinárodní měnový fond)

Ruchir Agarwal a Miles Kimball, ekonomové Mezinárodního měnového fondu a Coloradské univerzity:

„Mnoho národních bank nakonec inflaci zruší.“

(2022, Mezinárodní měnový fond)