Pět tisíciletí byla hodnota peněz dlouhodobě stálá. Změnilo se to až ve třicátých letech minulého století kvůli touze vlád zadlužovat se i v době míru říká ekonom Tomáš Havránek. Dnes používáme systém převzatý z Nového Zélandu, kdy centrální banka záměrně vytváří každoroční inflaci, aniž by její potřebu dokázali ekonomové věrohodně odůvodnit.. Ve skutečnosti je inflace škodlivá. Cenová stabilita je reálnou alternativou, tvrdí Havránek, který založil iniciativu Zrušme inflaci.
Kde se vlastně vzala inflace?
Inflace historicky neexistovala, je to záležitost ryze moderní. Je tu s námi ani ne 100 let. Přitom peníze používáme zhruba pět tisíc let. Takže když to zjednoduším, civilizace fungovala 4900 let bez inflace, a to i v období kapitalismu a rychlého růstu ekonomiky Před první světovou válkou byly ceny zhruba stejné jako o století dříve po napoleonských válkách.
Neřekl bych, že tu inflace nikdy nebyla. Co třeba v Římské říši ve třetím století?
Neexistovala v systematické podobě. Inflace, čili snížení hodnoty peněz, byla v historii vždy něco krátkodobého a nepřirozeného. Buď to byl podvod, nebo náhoda, ale vždy něco, co společnost považovala za špatné a snažila se opravit. Ne podporovat jako vládní program.
Hodnota peněz často klesala ve válkách.. Panovník pozastavil směnu peněz za zlato, nebo zmenšil podíl zlata či stříbra v mincích. To lidé vnímali jako podvod, který ale obvykle skončil s koncem války. Pak se země vrátila k cenové stabilitě, viz například politika císaře Vespasiána, který zvýšil podíl stříbra v mincích.
Hodnota peněz mohla také klesnout kvůli náhodě. Zvýšila se nabídka drahých chovů, třeba stříbra po objevu Ameriky a otevření dolů v Potosí. Ale ani tehdy nebyla inflace tak silná jako v našem inflačním cílování. 2% inflace zní neškodně, ale za generaci sníží hodnotu peněz na polovinu. Je to oficiální program pro znehodnocení peněz, což je historicky unikátní.
Kde se tedy naše dlouhodobá moderní inflace vzala? Stojí za ní centrální banky, který mají většinou právě onen dvou procentní inflační cíl?
Inflace má kořeny ve třicátých letech, kdy jako reakce na velkou depresi došlo k odpoutání od zlatého standardu. Vznik inflace přitom nebyl záměrný, spíš šlo o nezamýšlený důsledek politiky vlády.
Do té doby platilo, že centrální banka, a obecně stát, musí umět směnit vaše peníze za zlato. Ne že by státy měly k dispozici vždy tolik zlata. Musely mít ale schopnost si v případě potřeby zlato půjčit ze zahraničí či od soukromníků. Jenže k tomu je potřeba dělat rozumnou fiskální politiku, aby věřitelé věřili, že jim zlato vrátíte. Nedá se moc se zadlužovat, zasypávat problémy penězi.
Ale když máte depresi a nová Keynesiánská ekonomická doktrína vám říká, že musíte utrácet, abyste znovu nastartovali ekonomiku, zlatý standard vás omezuje. Nemůžete si moc půjčovat. Tak se zbavíte standardu. Ve Spojených státech se od něj v roce 1933 odpoutal prezident Roosevelt. Málo se ví, že to byl částečný státní bankrot, USA nesplnily své závazky vůči věřitelům.
Konec rozpočtové disciplíny pomohl ukončit velkou depresi, ale také nám jako vedlejší produkt dal věčnou inflaci. Inflace nebyla v plánu, ale stát prostě potřeboval utrácet bez omezení. Teď se snažíme vymyslet ex post důvody, proč je inflace dobrá. Ale kdyby se stát nepotřeboval levně zadlužovat, inflaci bychom neměli.
Znamená to tedy nepřímo, že bychom se měli vrátit ke zlatému standardu?
Zklamu vyznavače zlata: ne, to v moderní ekonomice není vhodné. Zlato je jenom jedna komodita. Zvláštní status má jen historicky, tím, že svého času většina světa zlatem platila. Dnes by podobný smysl dával pšeničný nebo bitcoinový standard. Zlato navíc způsobuje deflační periody, tedy období klesajících cen v době, kdy je dočasně menší nabídka zlata. S takovou deflací nelze nic dělat, jen čekat. Ceny jsou při zlatém standardu dlouhodobě stabilní, ale krátkodobé kolísání je příliš veliké. V případě ekonomické krize pak dočasná deflace může být problém. A tím se dostáváme k tomu, proč někteří tvrdí, že inflace je dobrá.
Ano, v současnosti většina ekonomů tvrdí, že inflace je dobrá právě proto, že neprohlubuje ekonomické krize. Lidé tolik nešetří, protože zboží nominálně levnější nebude a svým utrácením roztáčení kola ekonomiky a umožňují nám vybřednout z krize. Zároveň inflace snižuje potichu mzdy a firmám umožňuje takto snížit platy.
Problém má dvě roviny. Zaprvé obava z deflace. Ta pramení čistě ze zkušenosti velké deprese. My už ale víme, že to tehdy nebyla deflace, která způsobila krizi. Problém byl v neflexibilitě zlatého standardu a ve špatné politice centrálních bank. Jak říká Ben Bernanke, bývalý šéf americké centrální banky a nositel Nobelovy ceny za ekonomii, centrální banky tím, že nechaly padnout bankovní sektor, krizi samy zavinily. Banky padaly jako domino, zamrzlo úvěrování ve Spojených státech a globálně, ekonomika se začala hroutit.
Samotná deflace by nebyla problém. Na konci 19, století byla dlouhodobě deflace, ale ekonomika rostla a my tyhle časy dnes považujeme za zlatý věk. Když se podíváte na odborné články zkoumající vztah mezi inflací a ekonomickým růstem, analýzy neukazují, že by mírná deflace způsobovala nižší růst či mírná inflace vyšší růst. Pokud jde o příklady ze současnosti, vezměme Japonsko, kde mluvíme se o ztracených dekádách. Jenže pokles japonského HDP je dán poklesem populace v produktivním věku. HDP na odpracovanou hodinu se nevyvíjelo hůř než v inflační Evropě či v USA. Další příklad je samozřejmě Švýcarsko, které dlouhodobě inflaci nemá, ale roste rychleji než okolní země. Ale hlavně stovky vědeckých studií ukazují, že v průměru je zdravá inflace kolem nuly.
A jak je to s tím utrácením a mzdami. Tady přece inflace pomáhá?
To je právě ta druhá rovina. Začněme s utrácením. Mluvíme o zrušení inflace, o cenové stabilitě. Nemluvíme o věčné deflaci, tu nikdo nechce – je stejně špatná jako inflace. Chceme stabilní hodnotu peněz, na kterou se můžeme spolehnout, jako se můžeme spolehnout, že metr má sto centimetrů.
Co se stane, když v systému cenové stability máme najednou deflaci 2 %? Pokud systému věříme, čekáme další rok inflaci 2 %, abychom v průměru měli nulu. Tedy čím vyšší je deflace, tím větší růst cen čekáte v budoucnu, a tím spíš utrácíte. Cenová stabilita přináší automatickou stabilizaci.
Co se týče mezd, tak firmám vloni pomohlo, že mohly reálně snížit platy o desetinu. Jenže lidé si to brzy uvědomí a nebudou tolerovat snižování mezd v situaci, kdy firmy mají stále často problém najít zaměstnance. A všichni vidíme hlavní problém současného systému: nevíme, jakou hodnotu budou peníze mít za pár let, což komplikuje spoření i investování. Obecně má inflace desítky výhod a nevýhod, které shrnujeme na zrusme-inflaci.cz. Důležité je, že průměrný vědecký odhad zdravé inflace je nula.
Jak jsme tedy došli k dvouprocentnímu inflačnímu cíli ročně, který má dnes většina centrálních bank?
Dvouprocentní inflační cíl je něco jako střídání letního a zimního času. Víme, že střídání nepomáhá šetřit energii, že to škodí většině z nás, ale je to konvence a je těžké ji zrušit. Dvě procenta jsou vlastně náhodné číslo, které vzniklo na konci osmdesátých let, kdy byla v zemích jako Nový Zéland inflace podobně vysoká jako dnes u nás. Zavázali se, že se budou snažit o konkrétní inflaci blízko nuly. Nula je ovšem blízko deflace, které se intuitivně ekonomové bojí a navíc současná měřítka spotřebitelských cen inflaci možná nadhodnocují o pár desetin. Tak se řeklo, miřme inflaci pro jistotu na jedno procento. Potom se přešlo na dvě, když inflační cílování převzala od Zélandu Bank of Canada, aby to bylo ještě dál od nuly. Byla to historická náhoda. Ostatně, když si třeba prohlédnete web České národní banky, tak odůvodnění cíle tam není. Podle ústavy má přitom naše centrální banka dbát o cenovou stabilitu, což nelze definovat jinak než jako stabilitu správně spočítaného indexu průměrných cen.
Cílování inflace ale pomohlo snížit velkou inflaci na snesitelnou úroveň…
Inflační cíl byl oproti předchozí politice centrálních bank transparentní, šlo o jasné konkrétní číslo. Lidé tomu věřili, což ukazuje, že právě na základě věrohodného a transparentního režimu lze inflaci snížit za malých nákladů. Zároveň tu ovšem byly při zavádění cílování na Zélandu i další reformy, snižovaly se státní výdaje, vytvářelo se prostředí příznivé pro podnikání. Inflace pak spadla jako kámen, aniž přišla recese. Dnes ale vidíme, že inflační cílování má problém se symetrií: proti deflaci se bojuje, proti inflaci tolik ne. Z toho bychom se měli poučit: základem pro řešení dnešní inflace je věrohodná reforma měnové politiky směrem k cenové stabilitě, tedy nulové inflaci v průměru. Ale důležitá je i fiskální odpovědnost a deregulace.
Dobře, jak to ale podle vás udělat, abychom měli nulovou inflaci? Máme hned razantně zvednout úrokové sazby a tím stlačit inflaci na nulu i za cenu ekonomické recese či krize?
Pokud bychom chtěli opravdu použít jen úrokové sazby k rychlému potlačení inflace, museli bychom mít sazby nad 20 %. To by ale znamenalo hlubokou recesi, navíc výsledek není zaručen.
Základem tedy musí být nový režim měnové politiky, který na rozdíl od dnešního inflačního cílování bude opravovat své minulé chyby. To je strategie. Pak potřebujeme taktiku. Tady musíme sáhnout k něčemu, co funguje rychle, a to je silnější koruna. U dopadu sazeb se můžeme bavit, jak dlouho to trvá a jestli v nějakém horizontu nemohou vyšší sazby inflaci zvýšit. Ale u kurzu taková debata není: silnější koruna mechanicky snižuje ceny, protože zlevňuje dovoz.
Ovšem ČNB má stále obrovské devizové rezervy. Je to jasné: inflace je nad 15 %, ČNB má mandát cenovou stabilitu, a přitom také nástroj, který inflaci hned sníží. Proč ho nepoužije? Měla by se zavázat k tomu, že bude prodávat miliardu eur měsíčně do té doby, než inflace klesne k cíli. K tomu ještě takticky zvýšit sazby na 10 % zhruba na půl roku, aby bylo těžší spekulovat proti koruně.
Jasně, tohle bude bolet exportéry. Ale mandát ČNB není „cenová stabilita, jen když to nebolí“. Mimochodem náš systém je unikátní také v tom, že ČNB má masivní vliv na fiskál. Pokud nějakou část rezerv, například polovinu, prodat nechce, měla by ji investovat dlouhodobě pro výnos. Vydělá tak ročně 100-200 miliard navíc, v průměru, a pomůže vyřešit náš fiskální problém. Ale zpět k inflaci: takticky je teď hlavní silnější koruna.
Takže se rychle dostat k nulové inflaci za pomocí kursu?
Není možné mít rychle nulovou inflaci. Cílem je dlouhodobá cenová stabilita: to znamená, že někdy bude inflace vyšší, třeba když jde o dovezenou inflaci ze zahraničí, a bude se jen postupně snižovat. Zároveň se to vyrovná tím, že centrální banka prohlásí, že na vyrovnání této inflace bude tolerovat i určitou nízkou deflaci.
Řešením je upřesnit u definování cenové stability v zákoně. Změnit zákon o ČNB. Ústava říká, že úkolem banky je cenová stabilita, tak se dohodněme, co to přesně znamená. Výzkum nám říká, že zdravá inflace je nulová inflace. Ale osobně bych přežil i tu dvojku, pokud to bude dvojka v průměru třeba za 5 let, ne 15 % vloni, 10 % letos a 2 % další 3 roky. Když se dohodneme, co po ČNB chceme, můžeme podle toho odměňovat. Navázat bonusy vedení banky na plnění cíle. To udělá hodně.
To je ovšem politicky dost obtížné. Nebylo by jednodušší vůbec nemít centrální banku? Vždyť v historii existovaly například v USA a v Kanadě doby, kdy peníze vydávaly komerční banky.
Centrální banku nepotřebujete, když máte peníze definované komoditou, třeba zlatem. Pak nikdo nemusí cílovat inflaci prostřednictvím úrokových sazeb a kursu. Můžete platit směnkami na zlato z různých bank, bankovkami, ale ve finále je peněžní jednotka zlato. Jak jsme si řekli, komoditní krytí peněz by dnes nefungovalo, protože jednotlivé komodity (zlato, pšenice, bitcoin atd) jsou jen maličká část ekonomiky.
Potřebujete stabilní hodnotu peněz vyjádřenou v hodnotě průměrného zboží a služeb. Podobně jako potřebujete společnou jednotku délky, metr. Je nepraktické mít 200 různých metrů, které by definovaly různé soukromé firmy. Metr definuje Úřad pro míry a váhy v Paříži. Na Příkopech potřebujeme takový úřad pro českou korunu.
