Inflace umazává v roce 2022 současný státní dluh rychleji, než vláda stačí vytvářet dluh nový. Tak rychle zadlužení státu neklesalo ani letech 2016–2019, kdy veřejné instituce hospodařily s přebytkem, píše v komentáři ekonom Tomáš Havránek.
V polovině letošního roku dosáhl státní dluh 2,7 bilionu korun. Průměrná inflace v druhém pololetí bude podle nové prognózy České národní banky 18 procent. Takové tempo znehodnocování peněz umaže ze státního dluhu ročně zhruba 490 miliard, za pololetí tedy 245 miliard. Podle pokladního plnění státního rozpočtu to vypadá, že za stejnou dobu stihne vláda vytvořit „jen“ nejvýše 180 miliard nového dluhu.
Státní dluh tak ve skutečnosti klesne za jedno jediné pololetí nejméně o 65 miliard! To nemá obdoby ani v letech bezuzdné konjunktury 2016–2019. Tehdy sice veřejný sektor hospodařil s oficiálním přebytkem, ale inflace byla tak nízko, že jsme skoro mohli mluvit o cenové stabilitě. Paradoxně tedy současná vláda kritizovaná za rozpočtovou marnotratnost hospodaří s nejvyšším reálným přebytkem v našich dějinách.
Rekordní jsou letos i daně
Jenže tohle přirozeně není něco, za co bychom měli vládu (nebo Českou národní banku) chválit. Přebytek státního rozpočtu vždy znamená, že příjmy státu jsou vyšší než výdaje. A příjmy státu tvoří daně. Ty se sice naoko nezvyšují, ale inflace poblíž 20 procent se rovná masivnímu, ač skrytému zvýšení daní na úsporách. Domácnosti mají v bankách uložených 3,3 bilionu korun, což znamená, že za pouhý půlrok tím přijdou o 300 miliard korun.
Proč na ztrátě domácností vydělá stát? Zaprvé, jak jsme viděli, státní dluh je zhruba stejně velký jako úspory domácností. Ztráta věřitele je zisk dlužníka. Zadruhé a obecněji, všechny peníze jsou druh státního dluhu. Například každá bankovka je závazek, který má vůči držiteli národní banka, tedy státní instituce. Když je vládě nejhůř a hrozí bankrot, národní banka vždy může koupit dluhopisy za nově vytvořené peníze. Podívejme se na eurozónu.
Inflace je tedy forma státního bankrotu. Ten může mít řadu jiných podob: nezaplacení splátky držitelům dluhopisů, nezaplacení důchodu seniorům, drastické zvýšení daní zaměstnancům. Vždy se jedná o porušení společenské dohody, kterou každý z nás potichu se státem uzavřel. Dohoda je: budu pracovat a platit mírné daně. Ty, státe, mě za to necháš žít v klidu a ve stáří mi dáš důchod, který jsi mi slíbil.
Potřebujeme novou smlouvu se státem
Součástí dohody nebylo, že stát nechá za tři roky shořet třetinu našich úspor, což se stane dohromady za léta 2021–2023. Součástí dohody nebylo, že k rekordní inflační dani stát ještě přidá vyšší daně z práce, což hrozí v dalších letech. Součástí dohody nebylo, že generace dnešních třicátníků bude mít třetinový důchod oproti důchodcům současným, což je jistota současného systému.
Dokud se nerozhodneme úplně překopat náš důchodový systém, a dohodnout se tak na nové společenské smlouvě, bude naše země neustále v insolvenci. Forma bankrotu se bude měnit, ale nejčastější vždy bude inflace: český střadatel je nenáročný. Nepřesouvá svoje úspory do bank s vyšším úrokem. Nevyžaduje po politické reprezentaci jednoznačné vymezení úkolu cenové stability, který Ústava zadává národní bance.
Buďme nároční. Chtějme po našich poslancích a senátorech novelu Zákona o ČNB, která jasně řekne, že banka se musí snažit o dlouhodobou stabilitu průměrných cen. Ne o kladnou inflaci jako teď. Bez inflace se každé zvýšení daní bude muset odhlasovat v parlamentu, jako už dnes jakákoli jiná daň kromě daně inflační. Bez inflace musí vláda hledat řešení veřejných financí v rámci naší společenské smlouvy – nebo nám nabídnout smlouvu novou.
