Inflace na přelomu roku podle všeho zdolá sedm procent a bude nejvyšší od 90. let. Je stále otevřené, zda po Novém roce vyšplhá dále. Důležitější než zahraničí a úrokové sazby bude ale očekávání lidí a firem. Budeme-li unisono čekat zdražování, firmy zdraží a lidé si řeknou o vyšší mzdy, inflace pak přijde bez ohledu na vše ostatní. ČNB správně zvedá úroky šokem, aby očekávání zlomila, leč úspěch je vzhledem k náladě ve společnosti nejistý.
Krocení inflace bolí
Kdykoliv se v historii inflace roztočila, bylo drahé ji zastavit. A bylo jedno, jestli ji roztočilo tištění peněz, rozhazování vlády, nebo tlaky ze zahraničí. Inflace bude Čechy týrat v příštích měsících nejvíc ve vyspělém světě kvůli extrémnímu nedostatku lidí a marnotratnosti odcházejícího kabinetu. Náš úděl může brzy připomínat Československo v roce 1920 nebo USA v roce 1980. V obou případech bylo k rozdrcení dvojciferné inflace zapotřebí revoluce v provádění měnové politiky.
Obě revoluce, Aloise Rašína v Československu i Paula Volckera v USA, byly ve své době bolestivé a nepopulární. Rašín za svou důslednost v boji proti inflaci zaplatil životem, jen Volcker se dožil ovací za dlouhodobý přínos své práce. Historie vnímá obě revoluce jako nákladné, ale nakonec prospěšné investice do cenové stability – byť Rašínova deflační politika, jakkoliv reakce na předchozí pádivou inflaci, je dosud pro řadu ekonomů těžko stravitelná.
Cenová stabilita není dvouprocentní inflace
Problémem nynější měnové politiky je její nesrozumitelnost. Proč se ČNB snaží o dvouprocentní inflaci, i kdyby loni byla sedm procent? Ústava ukládá ČNB péči o cenovou stabilitu. Tu nelze definovat jinak než jako stabilitu průměrných cen v ekonomice. Tento index (CPI) počítá Český statistický úřad. ČNB ale tvrdí, že skutečná inflace je menší, než počítá ČSÚ, a to kvůli (mimo jiné) malému zohlednění technického pokroku. Taková logika má tři problémy.
Zaprvé, známe-li chybu měření, může ČSÚ počítat inflaci rovnou správně.
Zadruhé, odhady chyby se pohybují kolem jednoho procenta, a dvouprocentní inflaci tedy neospravedlní.
Zatřetí, CPI bere málo v úvahu ceny nemovitostí. Jejich zahrnutí by inflaci naopak zvýšilo (podle indexu CPIH, který donedávna publikovala ČNB) průměrně o půl procentního bodu.
Navíc CPI kromě slabého pokrytí nemovitostí ignoruje zpoždění v dodávkách zboží a služeb, které rostlo už před covidem. Inflaci definujeme jako změnu kupní síly peněz. Kupní síla klesá, když na řemeslníka čekáte tři měsíce místo dvou týdnů, i když účet je stejný. Chyby měření tedy jdou na obě strany. Nic lepšího než CPI pro měření inflace nemáme, tak k němu nepřičítejme dvě procenta navíc.
Úkol pro příštího guvernéra
S ústavou je tedy v souladu skutečná cenová stabilita, v průměru ani inflace, ani deflace. Je to pro nás ale dobré? Slýcháme, že inflace „promazává kola ekonomiky“. Na druhou stranu však přináší děsivou nejistotu, zatemňuje budoucí hodnotu peněz. Ekonomové se už dlouho snaží výhody a nevýhody vážit: od roku 1990 už o tomto tématu publikovali 222 studií. Průměrný odhad optimální inflace? Tušíte správně, je to nula.
Shrnuto: akademický výzkum, ústavní mandát a zdravý rozum se shodují, že ČNB se má snažit o stabilitu CPI. V době, kdy inflace šplhá k sedmi procentům, to zní jako sci-fi. Ale právě přechod ke srozumitelnosti je jediné, co teď může zdražování zkrotit. Bude to bolet podobně jako revoluce Rašínova a Volckerova: možná bude nutné sazby dočasně zvýšit nad sedm procent, aby byla naděje na kladné reálné úroky u spořicích účtů.
Rozhodující bitva s inflací padne na příštího guvernéra, jmenovaného kýmsi v létě. Česko potřebuje nového Rašína, byť v méně radikální inkarnaci. Jasní kandidáti cenové stability jsou Vojtěch Benda, nejvíce protiinflační člen současné bankovní rady, a Jan Frait, jestřáb dnes odpovědný za stabilitu finančního systému. Už samotné jmenování jednoho z nich by učinilo mnoho pro posílení koruny a stabilizaci inflačních očekávání.
